26 C 79/2023-64 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 18 084 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný v rozhodné době byl provozovatelem osobního automobilu s objemem válců v rozmezí 1350 cm3 - 1850 cm3, VIN , VIN kód, , RZ , SPZ, , a ve vztahu k tomuto automobilu (dále též jen „předmětný automobil“) nebylo v období od 1. 4. 2021 do 31. 7. 2021 a v období od 1. 8. 2021 do 7. 4. 2022, kdy byl evidován v registru silničních vozidel, sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem. Žalobkyně tudíž na žalovaném požaduje částku 5 734 Kč (zákonný příspěvek za dobu 122 dnů, po kterou byl předmětný automobil provozován bez povinného ručení v prvém uvedeném období, vypočtený z denní sazby určené pro tyto automobily ve výši 47 Kč) a částku 300 Kč (poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva za toto období) a dále částku 11 750 Kč (zákonný příspěvek za dobu 250 dnů, po kterou byl předmětný automobil provozován bez povinného ručení v druhém uvedeném období) a rovněž poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva za toto období (300 Kč). K zaplacení příspěvku i poplatku za obě dílčí období jej žalobkyně vyzvala písemně, avšak žalovaný svou povinnost dosud ani zčásti nesplnil, a to vzdor tomu, že byl k zaplacení dluhu znovu vyzván žalobkyní a posléze (předžalobní výzvou) i její zástupkyní.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud věc projednal a rozhodl dne 22. 1. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a požádala, aby soud jednal bez její přítomnosti. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. tudíž soud jednal v nepřítomnosti účastníků; při rozhodnutí věci vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil, že žalovaný byl v rozhodné době provozovatelem předmětného automobilu, ve vztahu k němuž – ač byl evidován v registru silničních vozidel – nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla („povinné ručení“) dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZPOPV“). Vlastnické právo žalovaného k předmětnému automobilu žalobkyně prokázala kupní smlouvou, na jejímž základě je nabyl od předchozího vlastníka (, jméno FO, ), což žalobkyni sdělil (a doložil) právě předchozí vlastník, poté, co (původně) jej žalobkyně vyzvala k plnění, a to v rámci e-mailových zpráv ze dne 26. a 27. 7. 2022 (jimiž soud rovněž provedl důkaz). Z výpisu údajů z registru silničních vozidel vyplývá, že v současné době je žalovaný jako vlastník (provozovatel) vozidla již evidován. Výzvou k úhradě příspěvku do garančního fondu , Anonymizováno, ze dne 18. 8. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě zákonného příspěvku za dobu 1. 4. 2021 do 31. 7. 2021, vypočteného z denní sazby 47 Kč pro osobní automobily s objemem válců v uvedeném rozmezí, tj. částky 5 734 Kč (122 dnů), do 60 dnů od doručení výzvy. Splatnost tohoto dílčího příspěvku nastala na základě této výzvy 1. 11. 2022. Výzvou k úhradě příspěvku do garančního fondu , Anonymizováno, ze téhož dne (18. 8. 2022) vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení příspěvku za dobu od 1. 8. 2021 do 7. 4. 2022, vypočteného z denní sazby 47 Kč pro osobní automobily s objemem válců v daném rozmezí, tj. částky 11 750 Kč (250 dnů), rovněž ve lhůtě do 60 dnů od doručení výzvy. Splatnost příspěvku na základě této výzvy nastala taktéž dne 1. 11. 2022. Posléze žalobkyně žalovanému odeslala další upomínky o zaplacení dluhu za obě uvedená období; k zaplacení jej nakonec vyzvala také zástupkyně žalobkyně s upozorněním, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání; to vyplývá z příslušných upomínek a předžalobní výzvy. Žalovaný přesto žalobkyni dluh ani zčásti neuhradil. V řízení nevyšlo najevo nic, co by vyvrátilo či jen zpochybnilo tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný v rozhodné době byl vlastníkem a provozovatelem předmětného automobilu; naopak, tato žalobní tvrzení jsou v souladu s provedenými důkazy.5. Po skutkové stránce tedy soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v rozhodných obdobích (viz shora) vlastníkem a provozovatelem předmětného automobilu, avšak nesjednal ve vztahu k němu pojištění odpovědnosti za újmu způsobem jeho provozem.6. Po právní stránce soud žalobkyní uplatněný nárok posoudil jako právo (nárok) na zaplacení příspěvku podle § 4 odst. 1, 3 a 5 ZPOPV a § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb., kterou se provádí ZPOPV, ve znění pozdějších předpisů, za dobu, po kterou byl předmětný automobil – v rozporu s § 1 odst. 2 ZPOPV – provozován, aniž by bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu (újmu) způsobenou jeho provozem. Náhradu nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva v paušální výši 300 Kč žalobkyně požadovala ve vztahu k oběma dílčím obdobím, za něž nároky postupně uplatnila, v souladu s ustanovením § 4 odst. 4 ZPOPV a § 2a prováděcí vyhlášky č. 205/1999 Sb. Žalobkyní požadovaný úrok z prodlení odpovídá ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení (vždy den po uvedeném datu splatnosti příspěvku). Žalobkyně žalovanému odeslala výzvu k úhradě zákonného příspěvku včas, neboť o tom, že vlastníkem vozidla je žalovaný, se dozvěděla z komunikace s původním vlastníkem koncem července 2022 (srov. § 4 odst. 5 ZPOPV).7. Z uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 084 Kč (17 484 Kč + 300 Kč x 2) a zákonný úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 17 484 Kč (5 734 Kč + 11 750 Kč), a to za dobu od 2. 11. 2022 do zaplacení.8. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve věci úspěšné žalobkyni proti žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Jelikož ke dni 7. 5. 2013 byla – nálezem Ústavního soudu z 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 – zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť neexistuje jiný právní předpis, podle něhož by výše odměny mohla být určena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem tudíž soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 768 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč/.9. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč.10. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je natolik personálně i technicky vybavena, aby sama, tzn. bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně a přitom bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva. To koneckonců žalobkyně sama učinila a opakovaná výzva sepsaná advokátem byla zbytečná.11. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby – podání, jímž žalobu k výzvě soudu doplnila. Doplněná tvrzení (vysvětlení okolností a upřesnění doby, kdy se žalobkyně dozvěděla, že je žalovaný vlastníkem předmětného automobilu) totiž měla být součástí žaloby. Dalšího procesního úkonu (doplnění žaloby) si tudíž nevyžádalo chování žalovaného ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto ani náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovaného nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.12. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty jiné neshledal důvod. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl,