21 C 119/2025-31 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 18 580 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo dne 29. 11. 2023 k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které byly téhož dne žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na bankovní účet. Žalovaná se zavázala předmětnou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 800 Kč, a to nejpozději do 5. 2. 2024. Na dlužnou částku žalovaná ničeho neuhradila. V důsledku prodlení vznikla žalované povinnost zaplatit též úroky z prodlení v zákonné výši, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (za období od 6. 2. 2024 do 18. 2. 2025 ve výši 3 780 Kč) a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 000 Kč.2. Žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění žaloby včetně důkazních návrhů stran zkoumání úvěruschopnosti, přičemž v podání ze dne 13. 10. 2025 uvedla, že požadované nebude nikterak doplňovat. Zároveň konstatovala, nechť je žalované uložena povinnost vrátit žalobkyni částku, která jí byla prokazatelně poskytnuta, a to za současného právního posouzení věci jakožto bezdůvodného obohacení.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ve věci zůstala nečinná. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , ze kterého se žalobkyně prostřednictvím svého zástupce omluvila, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud tak jednal v jejich nepřítomnosti.4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 11. 2023 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala předmětnou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 800 Kč, a to nejpozději do 5. 2. 2024. Na dlužnou částku žalovaná ničeho neuhradila. V případě prodlení byl mezi účastníky smluven poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč za každou upomínku a smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení z dlužné částky.5. Z potvrzení , právnická osoba, . bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla připsána dne 29. 11. 2023 platba ve výši 10 000 Kč. Tento účet patří žalované.6. Předžalobní výzvou k plnění ze dne 14. 10. 2024 ve spojení s poštovním podacím archem ze stejného dne bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy před podáním žaloby, a to do tří dnů od doručení výzvy.7. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o zápůjčce, na základě, které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na žalovanou uvedený bankovní účet. Žalovaná se zavázala finanční prostředky uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 800 Kč nejpozději do 5. 2. 2024. Žalovaná na pohledávku žalobkyně nezaplatila ničeho.8. Po právní stránce soud posoudil právní vztah vzniklý mezi žalobkyní a žalovanou podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně zapůjčila žalované peníze jakožto věci stejného druhu a žalovaná se zavázala zapůjčené peníze jakožto věci stejného druhu vrátit, přičemž nebyl sjednán úrok jakožto podstatná náležitost smlouvy o úvěru. Tento právní poměr mezi účastníky řízení se tak zároveň řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „z. s. ú.“), neboť žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu jakožto spotřebitel dle § 419 o. z. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivých obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., jelikož žalobkyně soudu nedoložila, že řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 z. s. ú., tedy že náležitě a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, když tato skutečnost je toliko žalobkyní tvrzena zcela v objektivní rovině, nikoli konkrétními skutečnostmi. Aby mohla být žalobkyně ve sporu zcela úspěšná, musela by soudu dotvrdit, potažmo navrhnout důkazy, že se ve vztahu k žalované zabývala zákonem stanovenou povinností zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. doložit tvrzení stran metody, formy a zejména pak zdroje informací ohledně majetkové a finanční situace žalované (příjmy a výdaje). V souladu s ustálenou judikaturou má soud za to, že schopnost spotřebitele splatit úvěr se presumuje v situaci, kdy spotřebiteli po odečtení peněžní částky, potřebné na řádné splácení, zbývají pravidelné dostatečné prostředky v jeho obvyklém rozpočtu. Žalobkyně měla analyzovat příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu, což evidentně neučinila, což ostatně i sama potvrdila s tím, že nedoplnila žalobní tvrzení. Nemohla tak postupovat s odbornou péčí, přičemž žalobkyně nemohla být ani poučena podle § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř., neboť uvedené poučení soud sděluje účastníkům zásadně ústně při