14 C 95/2026-31 – Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 52 918,41 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 3. 12. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mohl žalovaný průběžně čerpat peněžní prostředky ve výši až 24 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných denních splátkách. Žalovaný na základě smlouvy o úvěru průběžně čerpal finanční prostředky, svůj dluh však řádně a včas neplnil. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila ke dni 28. 4. 2025. Dlužná částka vyčíslená žalobkyní se skládá z dlužné jistiny ve výši 24 495,56 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 475,02 Kč, smluvního úroku ve výši 26 416,87 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 65,88 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 1 447,80 Kč a poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši 17,28 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 26 501,54 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení.Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 2 772,49 Kč s odůvodněním, že si smluvní strany pro případ prodlení žalovaného sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty pouze za prvních 90 dní prodlení žalovaného, tj. za období od 26. 1. 2025 do 26. 4. 2025.2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že dne 3. 12. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu, kterou se zavázala, že žalovanému umožní opakovaně čerpat peněžní prostředky až do výše 24 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 0,933 % denně a poplatky za sjednané služby prostřednictvím pravidelných denních splátek4. Z výpisu účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru opakovaně čerpal peněžní prostředky, přičemž celkem čerpal 24 520 Kč.5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni uvedl, že žije sám, jeho příjmy činí 15 000 Kč měsíčně a jeho výdaje činí celkem 7 100 Kč měsíčně, z čehož 5 000 Kč činí náklady na bydlení, 600 Kč nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje činí 1 500 Kč. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z toho, že příjmy žalovaného činí 27 800 Kč.6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn průběžně čerpat peněžní prostředky až do výše 24 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných denních splátkách. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila některé dílčí informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, přičemž vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, a dospěla k závěru, že příjmy žalovaného činí 27 800 Kč měsíčně a jeho výdaje činí 7 100 Kč měsíčně, z čehož 5 000 Kč činí náklady na bydlení, 600 Kč nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje činí 1 500 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkami úvěru, pročež žalobkyně ke dni 28. 4. 2025 zesplatnila dlužnou částku v plném rozsahu.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož žalobkyně úvěr nabízela v rámci své vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání, posoudil soud právní vztah rovněž podle zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Při posuzování poskytovatel v souladu s § 86 odst. 2 z. s. ú. zejména porovná příjmy a výdaje spotřebitele a zkoumá i údaje o jeho závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Jestliže poskytovatel nesplní svou povinnost a úvěruschopnost spotřebitele důkladně neposoudí, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nesplnila svou zákonnou povinnost, když důkladně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování skutečných příjmů a výdajů žalovaného. Pro účely posouzení úvěruschopnosti stanovila měsíční příjmy žalovaného na částku 27 800 Kč a jeho výdaje na částku 7 100 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že tyto údaje ověřila relevantními podklady (např. výplatními páskami, výpisy z účtu, nájemní smlouvou), přestože k tomu byla podle § 120 o. s. ř. povinna a soud ji k tomu vyzval usnesením ze dne 21. 4. 2026. Jelikož se žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti spoléhala výlučně na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, které náležitě neprověřila, dospěl soud k závěru, že nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit důkladně schopnost žalovaného úvěr splácet (srov. např. rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 28. 8. 2025, spis. zn. , spisová značka, ). Z těchto důvodů posoudil soud smlouvu o úvěru jako neplatnou a žalobu částečně zamítl v rozsahu smluvního úroku a poplatků za doplňkové služby (výrok I.).9. Žalovaný však na základě této smlouvy čerpal peněžní prostředky, a tudíž je povinen vrátit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 24 495,56 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením peněžitého dluhu, vzniklo žalobkyni podle § 1970 o. z. rovněž právo požadovat úrok z prodlení, jehož výše je určena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II.).10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení z větší části úspěšný, žádné náklady nevznikly.