21 C 171/2025-35 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 12 870,37 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 1. 8. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 12 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovanému byly vyplaceny finanční prostředky ve výši celkem 5 500 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, . Žalovaný si při sjednání služby zvolil volitelnou službu, a to , Anonymizováno, za poplatek 165 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných denních splátkách určených dle čl. , Anonymizováno, Všeobecných obchodních podmínek s tím, že první splátka byla splatná dne 31. 8. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 22. 1. 2026. Úroková sazba činila 1,07 % denně a poplatek za vyplacení tranší úvěru činil 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaný sjednané částky řádně a včas nehradil, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 2. 12. 2024. Žalobkyně požaduje uhradit jistinu úvěru ve výši 5 499,97 Kč; poplatek za vyplacení tranší úvěru 109,45 Kč, smluvní úrok ve výši 7 011,79 Kč a poplatek za službu , Anonymizováno, ve výši 165 Kč.2. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila tvrzení stran zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl dotázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřeny oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobkyně rovněž nahlédla do veřejných rejstříků. Nebyl zde žádný důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , ze kterého se žalobkyně omluvila; žalovaný se bez předchozí omluvy nedostavil. Proto bylo v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“), jednáno v jejich nepřítomnosti.4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti ze dne 1. 8. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný žije sám, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky je , částka, , výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení je , částka, a ostatní zbytné výdaje ve výši , částka, . Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je , částka, a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem je , částka, .5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 12 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný vyčerpal částku 5 500 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu a poplatek ve výši 1,99 % za vyplacení tranší úvěru a poplatek za službu , Anonymizováno, ve výši 165 Kč. Dále bylo mezi stranami ujednáno, že úroková sazba úvěru bude činit 1,07 % denně. Dále má soud za prokázané, při absenci protichůdného tvrzení ze strany žalovaného, že žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho, a to ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 8. 5. 2025.6. Na základě zjištění učiněných při provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 8. 2024 uzavřena smlouva o úvěru. Na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr do výše 12 500 Kč, kdy žalovanému byly dne 1. 8. 2024 na bankovní účet vyplaceny částky 5 400 Kč a 100 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit žalobkyni prostřednictvím pravidelných denních splátek. Úroková sazba činila 1,07 % denně. Žalovaný však svým smluvním povinnostem nedostál, když žalobkyni nezaplatil ničeho. Stejně tak se platební morálka žalovaného nezměnila ani po zaslané předžalobní výzvě.8. Po právní stránce smlouvu uzavřenou mezi účastníky soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle ustanovení § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivých obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného jako spotřebitele.11. Řádným prověřením úvěruschopnosti ze strany poskytovatele se rozumí komplexní prověřování objektivní schopnosti spotřebitele splnit povinnost ke splacení úvěru, jak je smlouvou definována, s výsledkem, že není důvodná pochybnost o této schopnosti spotřebitele (srov. s § 3 odst. 1 písm. c) SpotřÚ). Přitom jde o porovnání v součinnosti se spotřebitelem zjištěných běžných příjmů a výdajů spotřebitele s výsledkem, že je v jeho možnostech plnit sjednané splátky. …. Poskytovatel se nesmí spokojit jen s čestným prohlášením spotřebitele, aniž by je prověřoval (viz rozsudek NS z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), vž