19 C 101/2021-31 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 24 140,14 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastnicemi řízení Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne [datum] [číslo]. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila. Na této skutečnosti nic nemění fakt, že žalované bylo doručeno předvolání toliko fikcí, neboť jí předvolání bylo zasíláno na adresu evidovaného trvalého pobytu. 3. Usnesením ze dne 3. 9. 2021 č. j. 19 C 101/2021-15 soud žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. 4. V obsáhlém doplnění žaloby žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že úvěruchospnost žalované byla řádně zkoumána, přičemž toto tvrzení podepřela příslušnou Úvěrovou zprávou a žalovanou předloženým výpisem z účtu (za měsíc leden 2019), ze kterého je podle žalobkyně zřejmé, že žalovaná většinu svých výdajů hradí hotovostně. Současně žalobkyně akcentovala, že celkový čistý příjem domácnosti žalované měl v rozhodné době dosahovat částky 21 345 Kč, přičemž životní minimu členů domácnosti dosahovalo částky toliko 8 110 Kč, přičemž žalovaná měla nulové náklady na bydlení, neboť bydlela u rodičů. 5. Soud z důvodu procesní pasivity žalované (respektive z důvodu absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy (na č. l. 10) čerpala úvěr ve výše 25 000 Kč (viz č. l. 9), do podání žaloby však z titulu této smlouvy – podle žalovanou nevyvráceného tvrzení žalobkyně – zaplatila pouze částku 16 080 Kč. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalované – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Již v rovině tvrzení je možno konstatovat, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, pakliže na straně příjmů počítá se dvěma dospělými jedinci (žalovaná a její druh), na straně výdajů však druhého dospělého zcela pomíjí, neboť počítá toliko s výdaji žalované a jejího nezletilého dítěte (srov. č. l. 23). Jde-li o předložené – doplněné – důkazy, žalobkyně sice předkládá (patrně) příslušnou Úvěrovou zprávu, poněkud však přehlíží, že tato zpráva neobsahuje vůbec žádné informace. Řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované konečně neprokazuje ani předložený výpis z účtu žalované za měsíc leden 2019, ze kterého vyplývá, že žalovaná v tomto měsíci vybrala z bankomatu celkem částku 25 700 Kč, tedy částku„ dramaticky“ přesahující žalobkyní kalkulovanou částku výdajů ve výši 8 110 Kč. Pakliže by žalobkyně vskutku řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, musela by tuto skutečnost vzít do úvahy. Z předložených důkazů ani tvrzení žalobkyně však není zřejmé, že by odpovědné zaměstnance žalobkyně uvedená skutečnost při schvalování předmětného úvěru jakkoli„ zaujala“. 10. Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v žalobě obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalované zkoumána zcela povrchně a toliko formálně. 11. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 12. To se však v posuzované věci zjevně nestalo. 13. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalované. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 8 920 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 8 920 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 14. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalované (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) prodloužit zákonnou lhůtu k plnění na lhůtu jednoho mědíce od právní moci tohoto rozsudku. 15. Druhým výrokem tohoto rozsudku pak soud, v části, ve které ze shora pojednaných důvodů nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl. 16. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 241 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 207 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 966 Kč. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalované nicméně žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.