19 C 143/2021-19 — Okresní soud v Domažlicích

1. Vzhledem k tomu, že není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jeho předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni plnění specifikované v prvním výroku tohoto rozsudku, kteréžto měla žalovaná mít povinnost zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o půjčce, když porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr (půjčku), který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 3. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”); za dané procesní situace (viz níže) soud z důvodu hospodárnosti řízení nevyžadoval vyjádření žalované, neboť tímto postupem z povahy věci nemohlo být porušeno žádné hmotné ani procesní právo žalované. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou„ o půjčce“ ze dne [2006], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou. 5. Na základě ve spise obsažených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [2006] (sic!) smlouvu„ o půjčce“, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout půjčku ve výši 15 000 Kč, za což měla žalovaná v dvaapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 24 960 Kč s tím, že částku 9 960 Kč v tomto případě představoval„ souhrnný poplatek“ za poskytnutí půjčky. 6. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku, účinného do 1. 1. 2014, posoudil soud předmětnou smlouvu podle rozhodných ustanovení občanského zákoníku, platného do [2013], neboť smlouva, o niž se žalobou uplatněný nárok opírá, byla mezi účastnicemi řízení uzavřena za účinnosti tohoto zákona. 7. Smlouvou o půjčce podle ustanovení § 657 občanského zákoníku přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu, přičemž podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Konečně podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatným právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Veden konstantními závěry soudní praxe posoudil podepsaný soud ujednání o„ souhrnném poplatku“ podle jeho obsahu jako ujednání o úroku, tedy ujednání o úroku ve výši 66,4 % ročně. 9. Výši takto ujednaného úroku je tak nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy (viz rovněž ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku), pročež je v posledku namístě závěr, že toto ujednání je podle imperativů obsažených v dispozici ustanovení § 39 občanského zákoníku ujednáním neplatným (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 10. Žalobkyní uplatněný nárok by tak bylo možno posoudit toliko v rovině bezdůvodného obohacení žalované (srov. ustanovení § 451 občanského zákoníku), již ze samotné žaloby však vyplývá, že z titulu předmětné – neplatné – smlouvy měla žalovaná zaplatit celkem částku 15 960 Kč, tedy částku, která bezdůvodné obohacení žalované ve výši 15 000 Kč zjevně přesahuje. 11. Prvním výrokem tohoto rozsudku proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť uplatněný nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany. 12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti inkriminované smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, jenž by mohl být zvrácen doplněním žalobních tvrzení či označením dalších důkazů), a b) tento (či obdobný) závěr by měl být žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 13. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.