19 C 260/2020-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 20 630 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy (resp.„ smlouvy o půjčce“), a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 4 398,14 Kč a 13 032,76 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 23,72 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, resp.„ půjčku“, kterou mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou, označenou jako„ Smlouva o půjčce“, ze dne [datum], uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalovaným, a Zákaznickou kartou žalovaného, vystavenou téhož dne. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru (viz níže), podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 29 000 Kč, za což měl žalovaný v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 50 460 Kč s tím, že částku 11 600 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 5 800 Kč„ poplatek za administrativní činnost“; samotné úroky pak měly představovat částku 4 060 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], rozsudku [název soudu] – [pobočka] č. j. [spisová značka] či rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Z obdobných důvodů považuje soud za neplatné rovněž ujednání o„ poplatku za administrativní činnost“ ve výši 5 800 Kč, neboť není zjevné, jakou„ funkci“ toto ujednání v daném synallagmatickém právním vztahu plní, zvláště pak za situace, kdy výše tohoto poplatku přesahuje výši ujednaného úroku; v zásadě totiž úvěrující osoba má pokrýt veškeré náklady spojené s poskytnutím úvěru z ceny úvěru, kterou odráží výše ujednaného úroku (s možnými výjimkami, jež podle názoru soudu do posuzované věci nedopadají). Inkriminované ujednání proto považuje soud za zastřené ujednání o (dalším) úroku, pročež tomuto disimulovanému ujednání nelze poskytnout právní ochranu. Jinými slovy řečeno, taktéž v případě tohoto ujednání je namístě jednoznačný závěr o nepřiměřenosti ujednání, jež jednoznačně a znatelně (tudíž právem neaprobovaným způsobem) vychyluje pomyslnou rovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, tedy žalovaného, což občanský zákoník„ trestá“ sankcí neplatnosti daného ujednání. 9. Na tomto místě současně soud zdůrazňuje, že veden dispozicí ustanovení § 574 občanského zákoníku ve spojení s imperativem obsaženým v ustanovení § 576 občanského zákoníku oddělil shora označená platná ujednání od ujednání neplatných, tedy přistoupil k výkladu, jenž je ve svých důsledcích příznivější pro žalobkyni, a nepřiklonil se tak k potenciálně dostupné interpretaci, podle které je veškerá shora rekapitulovaná ujednání možno označit za zastřený úrok, jenž by v takém případě dosahoval výše 66 % ročně, tedy výše, kterou by již bylo lze považovat za rozpornou s dobrými mravy za situace, kdy je soudu z úřední činnosti známo, že výše v místě obvyklých úroků zpravidla nepřekračuje hranici 20 % (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v osmapadesáti týdenních splátkách částku 33 060 Kč. 11. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil pouze částku 29 830 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 3 230 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství, a to za období, během kterého je žalovaný zjevně v prodlení s plněním svého peněžitého dluhu. 13. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 206 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 032 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 826 Kč. 17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly, pročež není prostor ani pro výrok, podle kterého by žalobkyně byla povinna žalovanému jeho náklady řízení nahradit.