19 C 94/2021-46 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 318 196,84 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 13 672,59 Kč a 413,55 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 10,2 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k žádnému ze dvou nařízených jednání se bez omluvy nedostavil (přestože předvolání byla zasílána rovněž na žalovaným označovanou e-mailovou adresu). 3. Před prvním jednáním soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 4. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně mj. zdůraznila, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, přičemž výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. 5. Při jednání dne [datum] nicméně soud dotazem na právní zástupkyni žalobkyně ověřil, že citované tvrzení není žalobkyně s to prokázat žádným (listinným) důkazem. Na tomto jednání proto soud seznámil žalobkyni s předběžným právním názorem soudu, že inkriminovanou úvěrovou smlouvu bude nutno hodnotit jako (absolutně) neplatnou, a že tudíž jí uplatněný nárok bude možno posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení žalovaného, pročež ji vyzval, aby v poskytnuté lhůtě výši tohoto bezdůvodného obohacení vyčíslila. 6. V podání ze dne [datum] žalobkyně předložila přehlednou tabulku všech příslušných plateb žalovaného, ze které vyplývá, že se měl žalovaný bezdůvodně obohatit ve výši 240 377,71 Kč. 7. Při jednání konaném dne [datum] nicméně právní zástupce žalobkyně v závěrečném návrhu požádal, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, přičemž zdůraznil, že žalovanému byl poskytnut předmětný úvěr v rámci tzv. konsolidaci úvěrů, kdy mu byla snížena měsíční splátka z částky přesahující celkem částku 7 000 Kč na částku nižší než 5 000 Kč, a v této souvislosti poukázal rovněž na skutečnost, že žalovaný byl schopen od dubna 2017 do března 2019 v zásadě nepřetržitě splácet ujednanou částku, což nepřímo prokazuje jeho schopnost refinancovaný úvěr splácet. 8. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 9. Žalovanému byl na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum] v rámci tzv. konsolidace půjček poskytnut úvěr ve výši 361 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet celkem částku 5 239,71 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 10,2 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 429 Kč měsíčně. 10. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá. 13. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného; toliko v rovině tvrzení pak setrvává údaj o čistém měsíčním příjmu žalovaného ve výši 22 974 Kč. Vzhledem k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Z předložených důkazů přitom ani není zřejmé, zda právní předchůdkyně žalobkyně tvrzení žalovaného o příjmu ve výši 22 974 Kč měsíčně vůbec nějak ověřovala. 14. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Oproti obecné zvyklosti tak kupříkladu žalobkyně v řízení nedoložila, že žalovaný byl v rozhodné době v deklarovaném pracovněprávním vztahu a že pobíral uváděnou mzdu. 15. Podepsaný soud má za to, že právní relevanci zaznamenaných skutečností nikterak neoslabuje fakt, že žalobci byl úvěr poskytnut v rámci tzv. konsolidace předchozích úvěrů, nehledě na skutečnost, že část poskytnuté částky směřovala podle obsahu smlouvy – bezúčelově – přímo na bankovní účet žalovaného. 16. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trván na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 17. Je-li z provedených důkazů, resp. jejich absence zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně selhala při ověřovaná úvěruschopnosti žalovaného, nemůže toto její pochybení bez dalšího zhojit žalobkyní akcentovaná skutečnost, že žalovaný téměř dva roky řádně úvěr splácel, zvláště když celková výše splátek v prokazatelně bezproblémovém období (do února 2018 – srov. tabulka na č. l. 35 verte) zhruba koresponduje s výší části úvěru, jež byla žalovanému poskytnuta mimo rámec tzv. konsolidace. 18. Za dané procesní situace se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalovanému mělo dostat za pojistné placené v rámci ujednání o„ pojištění schopnosti splácet“. 19. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu žalobkyní uvedené částky 240 377,71 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 240 377,71 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 20. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se žalovaný staví k existenci soudních řízení, ve kterých vystupuje v pozici žalovaného, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách; s ohledem na výši přisouzeného plnění nicméně lhůtu k plnění prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. 21. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občans