7 C 161/2020-77 — Okresní soud v Domažlicích

1. Shora citovaným rozsudkem ve znění opravných usnesení byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 8 722 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od [2018] do zaplacení (výrok I) a žaloba na zaplacení částek 3 322 Kč, a 278 Kč s úrokem z prodlení z částky 278 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od [2018] do zaplacení, úrok ve výši 3 694,39 Kč a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 9 000 Kč od [2019] do zaplacení, byla zamítnuta (výrok II). Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 870 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od [2017] do zaplacení (výrok III) a žaloba na zaplacení částky 2 868,70 Kč, částky 3 131,30 Kč s úrokem z prodlení od [2019] do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 4 471,87 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 9 001,30 Kč od [2019] do zaplacení, byla zamítnuta (výrok IV). Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 548,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok VI). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla [2017] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, podle které žalovaný získal peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč a [2016] smlouva o půjčce, podle které žalovaný získal 15 000 Kč. Peněžní prostředky měl vrátit v týdenních splátkách, a to spolu s poplatkem. Soud prvního stupně uvedl, že v poplatcích je i služba hotovostního inkasa splátek, která je službou fakultativní, žalobkyně ani netvrdila, že byla služba naplněna a její obsah nevyplývá ani ze smluv. Volbou této služby nevznikla žalovanému jako spotřebiteli žádná výhoda. Soud proto dovodil nevyváženost povinností ze smlouvy v neprospěch žalovaného a toto ujednání hodnotil jako absolutně neplatné. Plnění žalovaného pak představuje jistinu a žalobkyni náleží jen to, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Samotné smlouvy ve zbývajícím rozsahu hodnotil jako platně sjednané podle § 2395 a § 2390 občanského zákoníku. Povinností žalovaného je vrátit částku, kterou získal, zpět žalobkyni, a to spolu s úrokem z prodlení. Ve zbývající části žalobu zamítl. 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadala pouze výrok II. v části úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 722 Kč od [2019] do zaplacení a kapitalizovaného úroku 3 580,27 Kč z této částky za dobu od [2018] do [2019], a souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že žalobkyně požadovala zaplacení úroku ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 000 Kč za dobu do skončení sjednané doby splátkového kalendáře až do zaplacení. Úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy žalobce nepožadoval, protože ten byl žalovaným zcela uhrazen. Vzhledem k tomu, že ve smlouvě byla vymezena doba trvání smlouvy tak, že zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným, řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran, požadovala zaplacení úroku do doby splnění dluhu. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a tak se úročí neuhrazená jistina i po ukončení splátkového kalendáře, až do úplného zaplacení jistiny. Navrhovala proto změnu napadeného rozsudku ve výroku II tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni ještě úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 8 722 Kč od [2018] do zaplacení, přičemž kapitalizovala úrok za dobu od [2018] do [2019] částkou 3 580,27 Kč. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v napadené části věcně správné. Odvolání rozhodl bez jednání se souhlasem účastníků. 5. Podle zjištění soudu prvního stupně je základem nároku, který je předmětem odvolacího řízení smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi společností [právnická osoba], právní předchůdkyně žalobkyně, se žalovaným na částku 9 000 Kč, kterou měl zaplatit v hotovosti. Doba trvání spotřebitelského úvěru je sjednána na dobu 58 týdnů. Úroková sazba byla sjednána ve výši 23,72 % ročně (bod 1.4.) a úrok byl vyčíslen i pevnou částkou 1 260 Kč Celkem měla žalovaná zaplatit žalobkyni 15 892 Kč, z toho, náklady spojené s úvěrem – úrok - představovaly 1 260 Kč, hotovostní inkaso splátek 3 600 Kč, poplatek 1 800 Kč a pojištění 232 Kč. Hotovostní splácení byla sjednáno ve výši 274 Kč týdně po dobu 58 týdnů. Poslední splátka měla být zaplacena [2018]. Pokud soud prvního stupně hodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako platné jednání, s výjimkou ujednání o poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč, pak nepochybně náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z poskytnutých peněžních prostředků. Odvolací soud tak souhlasí s posouzením uzavřené smlouvy podle § 2395 občanského zákoníku, podle kterého je zaplacení úroků za poskytnutí peněžních prostředků podstatnou součástí smlouvy o úvěru. Tento úrok za dobu od poskytnutí peněžních prostředků, to je od [2017] do [2018], podle tvrzení žalobkyně byl již žalovaným zaplacen. Z jakého důvodu soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroku z poskytnutých peněžních prostředků za dobu pozdější, to je [2018] do zaplacení, nelze z obsahu odůvodnění zcela jednoznačně zjistit. 6. Žalobkyně má za to, že její právo požadovat úrok ve výši 23,72 % ročně vyplývá z obsahu smlouvy, podle které smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem, že se neuhrazená jistina úročí i po době ukončení splátkového kalendáře. Výše uvedené ujednání o zániku smlouvy jakékoli právo či povinnost smluvním stranám nezakládá. Pokud v daném ustanovení smlouvy účastníci pojmem„ končí“ mínili zánik práv a povinností ze smlouvy jim vzniklých, pak tyto, jde-li o peněžité pohledávky, zpravidla skutečně končí až úplným splacením, pokud nezaniknou dříve v důsledku jiné právní skutečnosti, se kterou právní předpisy takový následek spojují. Rozhodně ale nelze dovodit, že z konstatování tohoto banálního faktu žalovanému vznikla povinnost platit další úroky převyšující sjednaný úrok ve smlouvy v bodu 1.7. písm. b) ve výši 1 260 Kč. Rovněž ustanovení § 2395 nebo § 1802 a násl. občanského zákoníku žalobkyní nárokovaný„ běžící“ úrok nezakládá. Úrokem je stranami ujednaná či zákonem stanovená úplata za poskytnutí peněžních prostředků na určitou dobu. Dohoda stran je určující. V daném případě byl sjednán úrok za poskytnuté peněžní prostředky ve výši 1 260 Kč, představující úrok ve výši 23,72 % ročně. Dostal-li se žalovaný s plněním sjednaných splátek do prodlení a nesplatil-li jistinu úvěru včas, je zákonným důsledkem jeho prodlení povinnost platit z dlužné jistiny úrok z prodlení, nikoliv další úrok nad rámec úroku, k jehož placení se ve smlouvě zavázal. I kdyby snad byly pochybnosti o správnosti tohoto výkladu smlouvy, odvolací soud vycházel z ustanovení § 1812 občanského zákoníku, kdy použil výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Účastníci by sice mohli ve smlouvě dohodnout, že žalovaný bude v případě prodlení se splácením úvěru hradit z dlužné jistiny i úrok tzv. běžící do budoucna, až do plného splnění dluhu, ale neučinili tak. Žalobkyně tudíž na další úrok právo nemá a soud prvního stupně v této části žalobu zamítl správně. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správné podle § 2319 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá zásadě uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř. 7. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl, podle § 224 odst. 1 ve vztahu k §142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.