19 C 141/2022-19 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 9 472 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi účastníky řízení. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o úvěru, podle které se mu žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 4 000 Kč, za což měl žalovaný žalobkyni do [datum] celkem vedle jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 39 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 272 Kč. Pro případné prodlení si účastníci řízení ujednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a rovněž náhradu nákladů za upomínání s tím, že za první upomínku žalovaný zaplatí částku 450 Kč a za druhou upomínku částku 650 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za uzavření smlouvy; podepsaný soud má totiž – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o tomto poplatku je třeba považovat za neplatné, neboť znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Na tomto místě současně soud zdůrazňuje, že veden dispozicí ustanovení § 574 občanského zákoníku ve spojení s imperativem obsaženým v ustanovení § 576 občanského zákoníku oddělil shora označená platná ujednání od ujednání neplatného, tedy přistoupil k výkladu, jenž je ve svých důsledcích příznivější pro žalobkyni, a nepřiklonil se tak k potenciálně dostupné interpretaci, podle které je tento poplatek nutno označit za zastřený úrok, jenž by v takém případě dosahoval zjevně nepřiměřené výše, respektive výše, kterou by již bylo nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit do [datum] vedle poskytnuté jistiny„ toliko“ smluvní úrok, jejž ovšem žalobkyně v dané věci nepožaduje. Prvním výrokem proto soudu uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v tomto výroku specifikovaného příslušenství. 10. Druhým výrokem současně soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalovaného pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 11. Třetím výrokem pak soud uložil žalovanému povinnost zaplatit rovněž ujednanou náhradu za upomínání v celkové výši 1 100 Kč. Jde-li o zbývající požadovanou náhradu ve výši 1 500 Kč, soud dospěl k závěru, že z obdobných důvodů zaznamenaných shora v bodu 7. odůvodnění je ujednání o poplatku ve výši 1 500 Kč za náklady spojené s předáním věci inkasní agentuře ujednáním neplatným, neboť vzhledem k předmětu podnikání žalobkyně postrádá toto ujednání v kontextu spotřebitelského vztahu jakoukoli ospravedlnitelnou racionalitu. 12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by měl být žalobkyni znám z rozhodovací praxe, pročež by pro ni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 13. Čtvrtým výrokem tudíž soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je v zásadě shodný.