19 C 296/2021-22 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 5 080 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 829,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 080 Kč od [datum] do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 027,68 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání. 3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 1. 2022 č. j. 19 C 296/2021-20 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 4. Soud tedy jednak provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum], uzavřenou mezi [právnická osoba] [název firmy] s. r. o. a žalovanou (na č. l. 16). 5. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 8 000 Kč, za což měla žalovaná ve čtrnácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 6 560 Kč (ve smlouvě je tato částka deklarována jako„ celkové náklady spotřebitelského úvěru“); po skončení úvěrového vztahu jí tedy měla vrátit celkem částku 14 560 Kč. V ujednání V.4. si přitom účastníci smlouvy ujednali – v případě prodlení žalované – smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky. 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 8. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě žádného z„ rozepsaných“ poplatků, neboť ve svém souhrnu jde o ujednání, jež má soud za přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku za ujednání neplatná, jelikož a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když výše těchto poplatků ve svém souhrnu významně přesahuje sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je ji třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 9. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, jež se v dané věci neuplatní. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za ně v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež má podepsaný soud za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 70,3 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno toto – neplatné – ujednání oddělit od zbývajících ujednání, v prvé řadě tedy od ujednání o úroku ve výši 24 % ročně. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala hradit úrok ve výši 24 % ročně ze zapůjčené částky 8 000 Kč, tedy celkově – včetně kapitalizovaného úroku – částku 10 240 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v daném spisovém materiálu, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila částku 9 080 Kč, přičemž v důsledku její procesní pasivity neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila dlužnou částku 1 160 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 13. Soud přitom dodává, že si je dobře vědom, že prizmatem striktních pravidel úvěrové matematiky nemůže uvedená kalkulace zcela obstát, úlohou soudu však není nalézání matematicky nezpochybnitelných výsledků, nýbrž nalézání práva, tedy vynesení rozsudků obsahujících pokud možno maximálně spravedlivé„ narovnání“ dosavadních právních vztahů účastníků řízení. 14. Současně soud uložil druhým výrokem rozsudku žalované povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalované pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 15. Lhůtu k plnění přitom soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 16. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu procesních stran byl zhruba stejný.