19 C 73/2022-29 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 173 908,95 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě kapitalizovaných (ve výši 9 996,31 Kč a 15 192,74 Kč) i nekapitalizovaných úroků (ve výši 13,9 % ročně) a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Před jednáním soud žalobkyni usnesením ze dne [datum] poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 4. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně mj. zdůraznila, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze skutečnosti, že žalovaný před uzavřením smlouvy osvědčil průměrný čistý měsíční příjem ve výši 21 304 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, když zohlednila, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru závazky„ s celkovou výší měsíčních splátek 11 051 Kč“. V této souvislosti současně žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně„ žalovanému konsolidovala jeden závazek úvěrem 199 000 Kč, když výše nové splátky byla 3 718,28 Kč“. 5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalovanému byl na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum] v rámci tzv. konsolidace půjček poskytnut úvěr ve výši 199 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet celkem částku 3 718,28 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 13,9 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 331 Kč měsíčně (srov. přílohová obálka na č. l. 15). 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu. 9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá. 11. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného; toliko v rovině tvrzení pak setrvává údaj o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti ve výši 60 000 Kč, zvláště když je v předmětné žádosti o úvěr současně uvedeno, že v domácnosti existuje jediný příjem (srov. žádost o úvěr v přílohové obálce na č. l. 21). Vzhledem k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na uvedené skutečnosti nic nemění fakt, že šlo o tzv. konsolidaci (bez ohledu na to, že větší část poskytnuté částky směřovala podle obsahu smlouvy – bezúčelově – přímo na bankovní účet žalovaného), zvláště když z žalobkyní předložených důkazů (viz Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ve spojení s tabulkou úvěrové angažovanosti žalovaného) jasně vyplývá, že v dané věci byl„ konsolidován“ závazek žalovaného„ se splatnými pohledávkami ve výši 1 425 Kč, což znamená, že po této„ konsolidaci“ měly být celkové měsíční splátky žalovaného ve výši 14 769 Kč, tedy ve výši téměř 70 % žalovaným doložených čistých měsíčních příjmů. 12. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. 13. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 14. Za dané procesní situace se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalovanému mělo dostat za pojistné placené v rámci ujednání o„ pojištění schopnosti splácet“. 15. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 122 184 Kč, neboť se z žalobkyní předložených důkazů podává, že žalovaný z titulu neplatné smlouvy celkem zaplatil toliko částku 76 816 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 122 184 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 16. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se žalovaný staví k existenci soudního řízení, ve kterém vystupuje v pozici žalovaného, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 41 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 957 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 2 000 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je dané tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, přičemž soud v této souvislosti zvolil výklad pro žalobkyni příznivější, neboť je zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc, a proto by byla k dispozici otázka, zda je z mate