19 C 89/2022-54 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 314 796,99 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, a dále příslušenství v podobě úroku (ve výši 10,8 % ročně) a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Při jednání vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, neboť žalovaný po podání žaloby celkem zaplatil částku 82 000 Kč; v tomto rozsahu proto soud prvním výrokem rozsudku řízení zastavil. 3. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil (přestože obálka s předvoláním byla vhozena do jím používané poštovní schránky). 4. Před prvním jednáním soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 5. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně mj. zdůraznila, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, přičemž výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. 6. Z žádného listinného důkazu přiloženého k doplnění žaloby však toto tvrzení žalobkyně nevyplývá, a ani při jednání právní zástupce žalobkyně po poučení doplnění dokazování nenavrhl. Na tomto jednání proto soud seznámil žalobkyni s předběžným právním názorem soudu, že inkriminovanou úvěrovou smlouvu bude nutno hodnotit jako (absolutně) neplatnou, a že tudíž jí uplatněný nárok bude možno posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení žalovaného. 7. Jelikož na jednání přítomný právní zástupce žalobkyně odmítl předložit vyúčtování výše bezdůvodného obohacení žalovaného, a současně dával najevo, že se žalobkyně proti případnému zamítavému výroku odvolá, soud – veden zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení – určil výši bezdůvodného obohacení žalovaného na základě vlastního výpočtu údajů obsažených v předložených listinných důkazech. Nadto je třeba zdůraznit, že pro žalobkyně nemůže být níže přijatý právní názor právním názorem překvapivým, neboť v minulosti již podepsaný soud v obdobné věci rovněž dospěl k závěru vedoucím k nutnosti vyčíslení výše bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, nemínila-li navyšovat náklady řízení, proto měla již při jednání mít k dispozici důvěryhodný výpočet výše (případného) bezdůvodného obohacení žalovaného. 8. Současně je vhodné zdůraznit, že soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 9. Žalovanému byl na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytnut úvěr ve výši 350 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet celkem částku 5 165,34 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 10,6 % ročně. 10. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] proti [právnická osoba] přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 11. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu. 12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá. 14. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného; toliko v rovině tvrzení pak setrvává údaj o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti žalovaného ve výši 60 000 Kč, zvláště když je v předmětné žádosti o úvěr současně uvedeno, že v domácnosti existuje jediný příjem (viz Žádost o úvěr v přílohové obálce na č. l. 41). Vzhledem k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Upozornit je nutno i na nesoulad mezi tvrzením žalobkyně, že její právní předchůdkyně reflektovala existenci dosavadních splátek žalovaného v celkové výši 750 Kč měsíčně, a údajem v předmětné žádosti, ve které je uvedeno, že žalovaný k žádným pravidelným měsíčním splátkám povinován není. 15. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Jediným dokladem o zkoumání úvěruschopnosti je totiž potvrzení tehdejšího zaměstnavatele žalovaného o pravidelných měsíčních příjmech. Údaj o nadprůměrných příjmech žalovaného je však bez povědomí o výši jeho pravidelných výdajů (resp. výdajů jeho domácnosti) údajem přinejmenším neúplným, a tudíž nedostatečným. 16. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 17. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný – pakliže z titulu neplatné úvěrové smlouvy uhradil celkem částku 242 487,01 Kč – na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu žalobkyní uvedené částky 107 512,99 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 107 512,99 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 18. Sluší se rovněž uvést, že soud v řízení neprovedl důkaz předmětnou úvěrovou smlouvou, neboť pro věc klíčový právní názor nevyplývá přímo z této smlouvy, ale z okolností, jež uzavření této smlouvy předcházely. 19. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se žalovaný staví k existenci soudního řízení, ve kterém vystupuje v pozici žalovaného, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách. 20. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení zjevně nevznikly.