3 C 190/2020-152 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení původně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 278 839,85 Kč, kterou byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, dále příslušenství v podobě úroku (ve výši 9,9 % ročně) a zákonného úroku z prodlení, a rovněž náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 250 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu poskytla právní předchůdkyně žalobkyně. 2. Jelikož soud v průběhu řízení zjistil, že pobyt žalovaného nebyl v rozhodné době znám, byl mu ustanoven opatrovník z řad advokátů. 3. Žalobkyni soud v průběhu řízení poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 4. Žalobkyně naznačeným způsobem doplnila tvrzení a označila k nim důkazy doplněním žaloby předloženým soudu až při jednání dne [datum], na jednání přítomný právní zástupce žalobkyně však požádal o dodatečnou lhůtu k zodpovězení soudem položeného dotazu, zda právní předchůdkyně nějakým způsobem ověřovala v jeho žádosti uvedené tvrzení, že„ bydlí ve vlastním domě“ (viz dále). 5. V návaznosti na to žalobkyně doplněním žaloby ze dne [datum] zdůraznila, že vyšla z tvrzení žalovaného, obsaženého v jeho čestném prohlášení v žádosti o úvěr; pakliže by toto prohlášení nebylo pravdivé, musí jít tato skutečnost podle mínění žalobkyně k tíži žalovaného. 6. V podání ze dne [datum], které ve věci rozhodující soudce obdržel pouze asi tři hodiny před začátkem jednání, odročeného na [datum], přikročila žalobkyně k částečnému zpětvzetí žaloby s argumentem, že ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021 sp. zn. 29 ICdo 129/2020 se rovněž předmětná pohledávka, kterou žalovaný ani insolvenční správce v rámci přezkumného jednání nepopřel, je exekvovatelná, a proto žalobkyně požaduje již pouze přiznání příslušenství žalované jistiny. Současně žalobkyně v tomto podání vyjádřila přesvědčení, že soud v projednávané věci není oprávněn přezkoumávat platnost předmětné úvěrové smlouvy, neboť tento závěr byl již učiněn v příslušném insolvenčním řízení, ve kterém nebyla předmětná pohledávka popřena (tento právní názor poté žalobkyně rozvedla v podání ze dne [datum]). 7. Na základě částečného zpětvzetí žaloby soud při jednání dne [datum] v rozsahu částky 278 835,85 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 250 Kč řízení zastavil, přičemž usnesení, kterým tak učinil, nabylo již při jednání právní moci, neboť obě strany se na místě vzdaly práva na jeho písemného vyhotovení i práva odvolání. 8. Na jednání dne [datum] soud nejprve žalobkyni seznámil s níže přijatými právními závěry, a poté provedl dále specifikované listinné důkazy. Současně strany k žádosti soudu učinily nespornou skutečnost, že z titulu předmětné úvěrové smlouvy zaplatil žalovaný celkem částku 67 500 Kč. 9. Jelikož se soud z dále uvedených důvodů neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že v daném řízení není prostor pro hodnocení platnosti předmětné úvěrové smlouvy, zaměřil se soud na řešení otázky, zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 10. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně – obchodní společnost [právnická osoba] [právní forma] – uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o hotovostním úvěru („ [název] [název]“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 310 000 Kč (srov. č. l. 63-65). Současně z Žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru ze dne [datum] (na č. l. 70-71) vyplývá, že žalovaný původně požadoval poskytnutí úvěru ve výši 485 000 Kč. Z této žádosti se současně podává, že žalobce má ze zaměstnání čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, že bydlí ve vlastním domě a že má jednu vyživovací povinnost. Deklarovaná výše čistého měsíčního příjmu pak koresponduje s Potvrzením o výši pracovního příjmu, vystaveného tehdejším zaměstnavatelem žalovaného (viz č. l. 105). 11. Na nedatovaném dokumentu (na č. l. 110) s „ hlavičkou“ právní předchůdkyně žalobkyně je pak uvedeno, že„ Banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle interního ekonomického modelu (pracujícím se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na částku 11 574,69 Kč“. Současně je zde uvedeno, že [příjmení] dotazem do [systém] a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti splátkové zatížení ve výši 4 614 Kč měsíčně, na základě čehož stanovila maximální zatížení klienta na částku 5 144,69 Kč; nové splátkové zatížení po určení splátky ve výši 5 130,36 Kč tak činilo částku 9 744,36 Kč, přičemž příjem žalovaného byl„ dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů“. 12. Jakkoli je zjevné, že právní předchůdkyně žalobkyně vskutku nějakým způsobem úvěruschopnost žalovaného zkoumala, jelikož mu neposkytla úvěr v původně požadované výši, podle mínění podepsaného soudu úvěruschopnost nezkoumala způsobem, jejž by bylo možno kvalifikovat jako řádný. 13. Pomineme-li skutečnost, že tvrzení obsažená v dokumentu na [číslo listu] žalobkyně nepodporuje žádným listinným důkazem, je třeba připomenout, že a) právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřovala tvrzení žalovaného, že bydlí ve vlastním domě (přestože toto tvrzení by mělo být poměrně snadno verifikovatelné), a že b) právní předchůdkyně žalobkyně žádným přezkoumatelným způsobem nereflektovala v žádosti obsažený údaj, že žalovaného„ tíží“ jedna vyživovací povinnost (v nespecifikované výši). 14. Již tyto dvě zaznamenané skutečnosti tak musí vést k závěru, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána nebyla, neboť fakt, zda žalovaný bydlí, nebo nebydlí ve vlastní nemovitosti, má – či alespoň může mít – poměrně dramatický vliv na výši jeho pravidelných (tzv. mandatorních) výdajů. Obdobné konsekvence jsou pak spojeny s vyživovací povinností, deklarovanou žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru. 15. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 16. Na základě použité právní úpravy dospěl soud k závěru, že předmětnou smlouvu není možno považovat za platnou, a to z důvodů předvídaných v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 43/2013 Sb., tedy ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, tedy v době, kdy byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena inkriminovaná smlouva. 17. Přestože ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel a jakkoliv ustanovení třetího odstavce téhož paragrafu ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato zákonná povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (srov. mutatis mutandis závěry zaznamenané v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel (poskytovatel úvěru) se tak podle mínění soudu nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího (tedy takříkajíc nekriticky) spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí (due diligence) vyhodnotit a důkladně je prověřit. Měl-li by věřitel pochybnosti o jejich správnosti, a v posuzované věci je podle názoru soudu mít mohl a měl, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit (srov. též komentář k ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. in: Vacek, Lukáš: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015). 18. Na závěrech uvedených v předchozím odstavci nemůže podle mínění soudu nic změnit ani dispozice ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, ani hypotéza ustanovení § 211 trestního zákoníku; soud připomíná imperativ vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je třeba striktně odlišovat působení norem soukromého a veřejného práva, navíc (snad jen na vysvětlenou) uvádí, že ani povinnost žalovaného jednat v právním styku poctivě, vyjádřená v ustanovení § 6 odst. 1 občanského zákoníku, nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (viz výše), přičemž ustanovení § 7 občanského zákoníku obsahuje toliko vyvratitelnou domněnku poctivého jednání, kterážto skutečnost vede rovněž k premise, že věřitel je vždy povinen potenciálním kontrahentem poskytované informace – v rámci svých reálných možností – kriticky hodnotit, což se v souzené věci zjevně nestalo (viz výše). 19. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu