3 C 226/2021-27 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Domažlicích, v jehož obvodu má žalovaná evidované trvalé bydliště, domáhá zaplacení pohledávek váznoucích na neuhrazených půjčkách poskytnutých právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], které byly postoupeny žalobkyni, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [2020]. Původní věřitel uzavřel se žalovanou smlouvu [číslo] dne [2007] pro částku 6 000 Kč a souhrnný poplatek 4 176 Kč, když žalovaná se zavázala k 53 týdenním splátkám po 192 Kč, přičemž poslední splátka připadla na [2008] Další smlouvou téhož věřitele [právnická osoba], ze dne [2007] pod [číslo] se žalovaná zavázala vrátit půjčku ve výši 6 000 Kč a sjednaný souhrnný poplatek ve výši 4 176 Kč ve splátkách po 192 Kč po dobu 53 týdnů, přičemž poslední splátka připadla na [2008]. Žalovaná ve prospěch smlouvy ze dne [2007] zaplatila 1 344 Kč, ve prospěch smlouvy ze dne [2007] zaplatila 3 982 Kč. Žalobkyně pak vyčísluje dluh na prvé i druhé smlouvě s přihlédnutím ke sjednanému závazku o povinnosti žalované platit poplatky, když poskytnuté platby započítává z části na jistinu a z části na poplatky, a dále kapitalizuje zákonné úroky z prodlení, které pak nárokuje i po období od uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek. Nárok dokládá výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouvami o půjčce včetně smluvních podmínek, smlouvou o postoupení pohledávek, seznamem postoupených pohledávek, oznámením postoupené pohledávky zasílané žalované včetně dokladů o odesílání, předžalobní upomínkou s dokladem o doručování, a to pokud jde o obě smlouvy. Zároveň navrhuje postup dle § 115 a) o. s. ř. 2. Podle tohoto ustanovení není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná měla možnost tento postup odmítnout v 7 denní lhůtě plynoucí od doručení výzvy zasílané na adresu evidovaného trvalého bydliště [obec], [ulice a číslo] a na adresu označenou ve smlouvě [obec a číslo], když na obě adresy bylo doručeno fikcí s účinky doručení dnem [2021]. Stanovená 7 denní lhůta tak marně uplynula [2021], aniž žalovaná postup dle § 115 a) o. s. ř. odmítla nebo se k věci jakkoliv vyjádřila. Soud proto vychází z písemností předložených žalobkyní, a to dvou smluv o půjčce ze dne [2007] se sjednanou půjčkou ve výši 6 000 Kč a poplatky ve výši 4 176 Kč a z půjčky ze dne [2007] ve výši 6 000 Kč a sjednanými poplatky ve výši 4 176 Kč. Obě tyto smlouvy soud posuzuje podle § 2390 a § 2392 obč. zák. Podle těchto ustanovení platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. V tomto případě však úroky konkrétně sjednané nebyly, takže s ohledem na stejné částky, na základě každé smlouvy poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně je žalovaná povinna vracet 6 000 Kč, přičemž ve prospěch jedné smlouvy uhradila 1 344 Kč a dluží tedy 4 656 Kč. Ve prospěch druhé smlouvy rovněž ve výši 6 000 Kč žalovaná dluží po zaplacení částky 3 982 Kč ještě 2 018 Kč. Podle § 2390 obč. zák. je tedy žalovaná povinna neuhrazené částky poskytnutých finančních prostředků právní nástupkyni věřitelky uhradit a soud ji ukládá tuto povinnost ve výroku rozsudku spolu s úroky z prodlení dle § 1970 obč. zák. ve výši určené prováděcími předpisy, a to ode dne, kdy se žalovaná s těmito částkami dostala do prodlení. 3. Pokud jde o ujednání žalované v každé smlouvě zaplatit poplatek ve výši 4 176 Kč, posuzuje soud toto ujednání ve smyslu § 1813 obč. zák., podle něhož jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně sjednala s žalovanou poplatek za půjčené finanční prostředky ve výši 4 176 Kč, představoval tento poplatek 69 % půjčených finančních prostředků, na základě každé smlouvy poskytnutých prostředků ve výši 6 000 Kč, nehledě na to, že z tohoto poplatku nebylo zřejmé, co ve výši 69 % má tvořit poplatek. Toto ujednání, tedy odporuje předpokladům § 1813 obč. zák. a lze na ně pohlížet jako na ujednání neplatné ve smyslu § 580 obč. zák. Podle tohoto ustanovení jsou neplatná právní jednání, která se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, která odporují zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Evidentní je, že ujednaný poplatek ve výši 69 % poskytnutých finančních prostředků je ujednáním lichevním odporujícím § 1813 obč. zák. a tedy ujednáním neplatným. Podle § 588 obč. zák. soud přihlédne k neplatnosti právního jednání i bez návrhu, když ujednání o tomto poplatku lze oddělit od ujednání o půjčce ve smyslu § 576 obč. zák., a proto rozhodl soud o zamítnutí nároku žalobkyní uplatněného, pokud se týká částek převyšujících dluh na neuhrazené jistině, a to i s kapitalizovanými úroky, neboť při výpočtu žalobkyně vycházela z jiného základu vyčísleného dluhu na jistině a na poplatcích, než který žalobkyni náleží. Soud tedy z důvodu neuhrazené půjčky ve výši 6 000 Kč přiznává rozdíl oproti platbám žalovanou poskytnutých s úroky z prodlení, které žalovaná dluží pouze z tohoto rozdílu. V ostatním nelze žalobu považovat pro neplatnost ujednání a nesprávný výpočet kapitalizovaných úroků a výše dluhu za důvodnou. 4. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud při částečném úspěchu účastníka rozhodne o náhradě nákladů tak, že podle poměru úspěchu a neúspěchu náklady řízení rozdělí. Vzhledem k tomu, že úspěšnější žalované náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků právo na náklady řízení nemá.