9 C 70/2022-40 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku ve výši 12 527 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení. Dle tvrzení strany žalující vznikl žalobkyni nárok na úhradu shora uvedené částku s příslušenstvím z titulu porušení povinností žalovaného splatit řádně a včas poskytnutý úvěr, k čemuž se zavázal smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] skrze prostředky komunikace na dálku. 2. Žalovaný byl ve věci pasivní. K výzvě soudu obsahující též doložku, že soud bude mít za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, pakliže se k výzvě nevyjádří, žalovaný ničeho nesdělil. Soud proto rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a zároveň bylo možné ve věci rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi účastníky vyplývá závazek žalobkyně poskytnout žalovanému finanční prostředky až do úvěrového limitu 50 000 Kč na jím uvedený bankovní účet. První čerpání bylo sjednáno jako automatické ve výši 5 000 Kč. Oproti tomu se žalovaný zavázal úvěr splácet, a to tak, že do každého kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem po měsíci, v němž úvěr čerpal, byl povinen uhradit minimální splátku úvěru, která činila 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně 300 Kč. Při každém čerpání úvěru se zároveň žalovaný zavázal uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, který se ke konci každého měsíce stal součástí jistiny. V neposlední řadě byl žalovaný rovněž povinen hradit úrok sjednaný ve výši 20 % měsíčně z dlužné částky. Namísto uvedeného úvěru byl žalovaný v případě zesplatnění úvěru povinen hradit úrok ve výši 8 % ročně od prvního dne splatnosti zesplatněného úvěru až do jeho celkového zaplacení. Dále byl žalovaný rovněž povinen hradit náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, a to ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Z bankovního výpisu žalobkyně soud zjistil, že celkově žalobkyně poskytla žalovanému částku 7 100 Kč, a to v částkách 5 000 Kč, 1 100 Kč a 1 000 Kč. Z jednotlivých výpisů k revolvingovému úvěru, které byly žalovanému zasílány měsíčně od [datum] do [datum], je zřejmé, že žalovaný celkem uhradil na dlužné částky 3 124 Kč. Žalobkyně rovněž předložila mandátní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní (tehdy pod názvem [právnická osoba]) a společností [právnická osoba], [IČO], jejímž předmětem bylo úplatné vymáhání pohledávek za žalobkyni, v níž je mimo jiné ujednání výše poplatků za upomínkové řízení. Předžalobní upomínkou a dokladem o jejím odeslání žalobkyně prokázala, že žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. 4. Na shora uvedené skutečnosti vyplývající z provedených důkazů soud odkazuje jako na skutkový závěr ve věci. 5. Při právním hodnocení soud uzavřel, že účastníci měli vůli uzavřít mezi sebou smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), na níž by se aplikovala smluvní ujednání, a dále i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud však uzavřenou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a § 588 občanského zákoníku, podle nichž je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Pro bližší odůvodnění lze uvést, že žalobkyně (podnikatel) je v daném právním vztahu v silnějším postavení oproti žalovanému (spotřebiteli). O tom svědčí i skutečnost, že se jedná o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem. Žalovaný tedy neměl reálnou možnost obsah smlouvy jakkoli ovlivnit. Jedinou možností, jak reálně ovlivnit obsah smlouvy je v takovém případě pouze její neuzavření. To však soud nepovažuje za možnost ve smyslu § 1798 odstavce 1 občanského zákoníku. Neméně podstatný je i fakt, že žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry jako nebankovní instituce. Je obecně známé, že na tyto společnosti se obracejí lidé obvykle v nouzi či v jinak neutěšené životní situaci, kteří by na běžné bankovní úvěry nedosáhli. Zpravidla se tedy jedná o rizikové dlužníky, jejichž likvidita je velmi omezená, případně nulová. Takto zvýšená míra rizikovosti je nebankovními společnostmi kompenzována zvýšenou odměnou za půjčení finančních prostředků v podobě úrokové sazby. Vyrovnávání zvýšené rizikovosti takových úvěrů však nemůže být bezhraniční. Právní ochrany může požívat pouze takové stanovení odměny, které bude mimo jiné odpovídat dobrým mravům. Dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky je nutné za nepřiměřenou, a tedy odporujícím dobrým mravům považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejnižším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Nepřiměřená je zpravidla pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Pakliže za shora nastíněné situace žalobkyně půjčila žalovanému finanční prostředky s měsíční úrokovou sazbou 20 %, přestavuje takto stanovená úroková sazba úrok ve výši 240 % ročně. Nezbývá než takto stanovený zisk označit za nemravný, bez ohledu na způsob stanovení úrokové sazby. Úrok je cenou za zapůjčené finanční prostředky. Takto nepřiměřenou odměnu žalobkyně nelze považovat za adekvátní vyvážení rizikovosti klientů, aniž by soud prováděl dokazování ohledně úvěrů v bankovním sektoru. Zároveň lze uvést, že je soudu z jeho úřední činnosti známo, že úvěry z kreditních karet, což lze označit za nejrizikovější produkty, se pohybují okolo 18 % ročně. Jednání žalobkyně spočívající v ujednání takto nepřiměřeného úroku nelze tedy již hodnotit jako krytí vyšší míry rizikovosti klientů žádajících o nebankovní úvěr a je nutné posoudit jako společensky nežádoucí, kdy je zapotřebí před zásadu smluvní volnosti stran postavit zásadu ochrany spotřebitele. 7. Soud si je bezpochyby vědom oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, kdy nepřiměřená výše úrokové sazby sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku, ale pouze ujednání o úroku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). V posuzovaném případě však uzavřená smlouva o úvěru obsahuje řadu dalších pro spotřebitele krajně nevýhodných ujednání, které ve svém souhrnu znamenají natolik velkou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků v neprospěch slabší strany (spotřebitele), že nelze takovému jednání poskytnout právní ochranu a je nutné smlouvu považovat za absolutně neplatnou. 8. V tomto směru lze poukázat především na ujednání ohledně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 20 % z každé poskytnuté částky. V prvé řadě lze uvést, že soud i takto ujednanou výši poplatku považuje za nepřiměřenou a tedy za nemravnou. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se poplatek ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny. Je tedy splatný spolu s jistinou v měsíčních splátkách, a je tedy i s ní nadále úročen úrokem ve výši 20 % měsíčně z dlužné částky. Dochází zde tedy k odměně v podobě úroku nejen z poskytnutých finančních prostředků, ale též z odměny, resp. nákladů v podobě poplatku. V uvedeném ujednání soud shledává bez ohledu na výše uvedené neopodstatněné ujednání uměle navyšující dlužnou částku úvěru, když zároveň takové, pro spotřebitele velmi podstatné ujednání, není na první pohled ze smlouvy zřejmé. S ohledem na to, že se jedná o podstatné ujednání pro to, aby se spotřebitel mohl posoudit, jakou částku bude ve finále hradit navíc, je jeho nepřehledné vymezení ve smlouvě neakceptovatelné. 9. V neposlední řadě lze konstatovat, že ve smlouvě bylo ujednáno i právo žalobkyně na náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Soud žalobkyni tyto nepřiznal, neboť shledal i toto ujednání za prohlubující nerovnováhu práv a povinností účastníků v neprospěch spotřebitele, když je zároveň tímto ujednáním de facto zastírána pravá povaha daného institutu. K tomu lze pro bližší odůvodnění uvést, že náklady mají pokrývat zvýšenou práci, úsilí, námahu, výdaje, které žalobkyně musí vynaložit v důsledku prodlení žalovaného, a jako takové jsou zpravidla hrazeny jednorázově buď jako celek nebo za jednotlivý úkon. S ohledem na to, že ze smluvního ujednání nevyplývá, že by měly být hrazeny za daný kon