19 C 138/2023-38 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalovaném zaplacení částky 542 395,50 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], a. s., původně pod obchodní firmou [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, a poté žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 255 000 Kč. Žalované částky přitom představují podle žalobkyně dluh žalovaného z titulu těchto dvou smluv, a dále z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně rovněž dne [datum]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Před prvním jednáním soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením předmětných úvěrových smluv řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 4. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně mj. zdůraznila, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, přičemž výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. 5. Při jednání dne [datum] nicméně soud dotazem na právního zástupce žalobkyně ověřil, že citované tvrzení není žalobkyně s to prokázat žádným (listinným) důkazem nad rámec již předložených žádostí o úvěr a tabulek v rámci„ vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ (viz dále). Na tomto jednání proto soud seznámil žalobkyni s předběžným právním názorem soudu, že obě inkriminované úvěrové smlouvy (tedy nikoliv smlouvu o revolvingovém úvěru) bude nutno hodnotit jako (absolutně) neplatné, a že tudíž v tomto rozsahu bude třeba uplatněný nárok posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení žalovaného. 6. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 7. Žalovanému byl nejprve na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum] poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet celkem částku 4 604,03 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 13,70 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 410 Kč měsíčně. Téhož dne uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně rovněž smlouvu o revolvingovém úvěru, v jejímž rámci se žalovaný zavázal hradit úrok ve výši 22,99 % ročně. Dne [datum] pak žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel druhou smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 255 000 Kč při ujednaném úroku ve výši 13,70 % ročně, měsíční splátce ve výši 4 120,43 Kč a pojistným ve výši 408 Kč měsíčně. 8. Jde-li o smlouvu o revolvingovém úvěru, podle které byl žalovanému poskytován formou revolvingu úvěr při úvěrovém rámci ve výši 10 000 Kč, omezí se soud na konstatování, že tuto smlouvu posoudil jako smlouvu, jejíž jednotlivá ujednání je třeba podřadit (srov. [příjmení], [příjmení] a kol.: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2015, s. 458) pod právní úpravu smlouvy o úvěru (viz ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku), přičemž – zvláště v kontextu procesní pasivity žalovaného – neshledal prostor pro úsudek, že by předmětná smlouva či některé její ujednání odporovalo kogentnímu ustanovení zákona, dobrým mravům či veřejnému pořádku. V případě smlouvy o revolvingovém úvěru proto soud žalobě v plném rozsahu třetím výrokem tohoto rozsudku vyhověl, jelikož z předložených listinných důkazů jasně vyplynula (žalovaným nerozporovaná) skutečnost, že z jejího titulu žalovaný dosud dluží částku 10 783 Kč s příslušenstvím, specifikovaným shora. 9. V případě dvou zbývajících smluv pak soud právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně posoudil jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že obě tyto úvěrové smlouvy shledal (absolutně) neplatnými, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] proti [právnická osoba] přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 10. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu. 11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného„ porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá. 13. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného; toliko v rovině tvrzení pak setrvává údaj o čistém měsíčním příjmu domácnosti žalovaného ve výši 40 000 Kč. Vzhledem k výši poskytnutých úvěrů se přitom podle mínění podepsaného soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Příznačně tuto formálnost demonstruje skutečnost, že v přeložené tabulce je sice uváděna„ pregnantní“ percentuální podíl žalovaného„ na nákladech bydlení“, aniž by ovšem z této tabulky (či jiného předloženého listinného důkazu) bylo zřejmé, jaké tyto (celkové) náklady jsou, respektive v jaké nominální výši se žalovaný na těchto nákladech podílí. 15. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trván na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 16. Je-li z provedených důkazů, resp. jejich absence zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně selhala při ověřovaná úvěruschopnosti žalovaného, a to před uzavřením obou úvěrových smluv, nemůže toto její pochybení bez dalšího zhojit žalobkyní akcentovaná skutečnost, že žalovaný oba úvěry delší dobu řádně splácel, zvláště když v daném případě došlo k uzavření druhé úvěrové smlouvy pouhých pět měsíců po uzavření první smlouvy, v důsledku čehož je velmi pravděpodobné, že žalovaný první úvěr splácel právě z druhého poskytnutého úvěru (srov. tabulky označené jako„ Platební historie“ v přílohové obálce na č. l. 24). 17. Za dané procesní situace se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalovanému mělo dostat za pojistné placené v rámci ujednání o„ pojištění schopnosti splácet“, jež v případě obou inkriminovaných smluv tvořilo nikoliv nepodstatnou část celkové měsíční splátky. 18. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že obě označené úvěrové smlouvy je nutno považovat za absolutně neplatné, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat