19 C 58/2023-36 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 130 960,53 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastnicemi řízení Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne [datum] [číslo]. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, a to i přes to, že prokazatelně vzala existenci jednání na vědomí (viz úřední záznam na č. l. 34). 3. Aniž by soud ve věci vydal usnesení, kterým by žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, žalobkyně v obsáhlém doplnění žaloby ze dne [datum] vyjádřila přesvědčení, že úvěruchospnost žalované byla řádně zkoumána, přičemž toto tvrzení podepřela příslušnou Úvěrovou zprávou, resp. Metodikou posouzení úvěruschopnosti klienta MLS. Současně žalobkyně akcentovala, že v rozhodné době měla žalovaná disponibilní příjem (tedy příjem po zohlednění všech nutných výdajů a splátek předchozích úvěrů) ve výši 5 259 Kč, a to již po zohlednění splátky předmětného úvěru ve výši 2 208 Kč. 4. Z účasti na nařízeném jednání se poté žalobkyně omluvila. 5. Soud z důvodu procesní pasivity žalované (respektive z důvodu absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy (v přílohové obálce na č. l. 13) čerpala úvěr v celkové výše 134 500 Kč, do podání žaloby však z titulu této smlouvy – podle žalovanou nevyvráceného tvrzení žalobkyně – zaplatila pouze částku 29 808 Kč. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalované – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, [právnická osoba] [právnická osoba] proti [právnická osoba] přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu. 9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Již v rovině tvrzení je možno konstatovat, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, pakliže z jí předložených údajů vyplývá, že žalovaná měla v rozhodné době (ve spise ostatně nedoložený) čistý měsíční příjem ve výši 18 500 Kč, a současně měla pouze na splátkách všech dosavadních úvěrů (včetně předmětného úvěru) platit měsíčně částku 9 381 Kč, tedy částku přesahující polovinu jí deklarovaných měsíčních příjmů, a současně částku představující 243 % kalkulovaného životního minima. Z předložených důkazů přitom není zřejmé, že by žalobkyně nějakým způsobem reflektovala skutečnost, že žalovaná, které bylo ke dni uzavření smlouvy pouze jednadvacet let a která disponovala příjmem blížícímu se spíše minimální mzdě než tehdejšímu příjmovému mediánu, již splácela úvěry v celkové výši 820 300 Kč (jak vyplývá z předložené Úvěrové zprávy – viz č. l. 25). Pakliže by žalobkyně vskutku řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, musela by tyto skutečnosti vzít do úvahy. Z předložených důkazů ani tvrzení žalobkyně však není zřejmé, že by odpovědné zaměstnance žalobkyně uvedené skutečnosti při schvalování předmětného úvěru jakkoli„ zaujaly“, přičemž na shora zaznamenaných závěrech nic nemění ani fakt, že žalovaná deklarovala, že bydlí u svých rodičů, zvláště když ani toto tvrzení nebylo žalobkyní jakkoli verifikováno. 11. Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v žalobě obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalované zkoumána zcela povrchně a toliko formálně. 12. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 13. To se však v posuzované věci zjevně nestalo. 14. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalované. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 104 692 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 104 692 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 15. Druhým výrokem tohoto rozsudku pak soud, v části, ve které ze shora pojednaných důvodů nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl. 16. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že se před částečným zamítnutím žaloby neuchýlil k poučení žalobkyně ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o nedoložení tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť takové poučení by bylo – poté co žalobkyně sama žalobu tímto způsobem (jakkoli v posledku nedostatečně) doplnila – zcela formální (formalistické), tudíž neúčelné a protivící se zásadě procesní ekonomie. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 60 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 239 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 1 500 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje trojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 500 Kč za každý z nich. Celkem tak účelně vynaložené náklady žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1 134 Kč – představují částku 11 773 Kč, žalované tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 064 Kč.