19 C 90/2024-40 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 675 825,59 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni z titulu úvěrové smlouvy; žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla.2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k žádnému ze dvou nařízených jednání se bez omluvy nedostavil.3. Při prvním jednání soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to v tom smyslu, že přiměřeně zohlednila výdaje domácnosti žalovaného.4. V doplnění žaloby ze dne , datum, žalobkyně mj. zdůraznila, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného „porovnala získané informace o příjmové a výdajové stránce úvěrovaného s historickými daty Českého statistického úřadu“, přičemž výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, pročež shledala, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Pro prokázání těchto tvrzení žalobkyně označila převážně již ve spisu obsažené listinné důkazy, v prvé řadě dokument označený jako Vyjádření k procesu ověřování úvěruschopnosti.5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.6. Žalovanému byl na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne , datum, v rámci tzv. konsolidace půjček poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč s tím, že žalovaný bude měsíčně splácet celkem částku 9 381,03 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 14,18 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 1 031 Kč měsíčně.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, , právnická osoba, . proti , právnická osoba, přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od , datum, , podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného „porovnala získané informace o příjmové a výdajové stránce úvěrovaného s historickými daty Českého statistického úřadu“, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá.11. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného. Vzhledem k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Příznačně tuto formálnost demonstruje skutečnost, že v přeložené tabulce je sice uváděn percentuální podíl žalovaného „na nákladech bydlení“, aniž by ovšem z této tabulky (či jiného předloženého listinného důkazu) bylo zřejmé, jaké tyto (celkové) náklady jsou, respektive v jaké nominální výši se žalovaný na těchto nákladech podílí. V této souvislosti je vhodné odkázat na článek Jana Flídra: Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení (in: Právní rozhledy 10/2022, s. 343), neboť právě údaj o výši výdajů na bydlení u obdobného typu úvěru (tedy v daném případě u úvěru ve výši 600 000 Kč) rovněž podle autora tohoto článku (a jednoho ze spoluautorů žalobkyní přímo v doplnění žaloby odkazovaného komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru) patří mezi údaje, které je poskytovatel úvěru povinen ověřit, neboť jde o „mandatorní výdaje“.13. Podepsaný soud má za to, že právní relevanci zaznamenaných skutečností nikterak neoslabuje fakt, že žalovanému byl úvěr poskytnut v rámci tzv. konsolidace předchozích úvěrů, nehledě na skutečnost, že zcela majoritní část poskytnuté částky směřovala podle obsahu smlouvy – bezúčelově – přímo na bankovní účet žalovaného.14. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.15. Za dané procesní situace se přitom soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalovanému mělo dostat za pojistné placené v rámci ujednání o „pojištění schopnosti splácet“.16. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu žalobkyní uvedené částky 599 904,96 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 599 904,96 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.17. Vzhledem k tomu, že si žalovaný setrvale nevyzvedává poštovní obsílky na adrese evidovaného trvalého pobytu, a tím nepřímo vyjadřuje i svůj vztah k danému soudnímu řízení, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách.18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 78 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 33 792 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za první tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 7 000 Kč, a odměna za dva úkony právní služby z tarifní hodnoty 675 825 Kč, tedy ve výši 11 020 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je první tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl „vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě „extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje čtrnáctinásobek ustanovením § 14b odst