20 C 149/2024-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobou, která byla doručena soudu dne , datum, , se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky spolu s ve výroku I. uvedeným příslušenstvím. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , číslo, , která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně, tedy společností , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným. Na základě této smlouvy předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit zpět jistinu a částku 30 892 Kč, skládající se z úroku ve výši 20 147 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 905 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit tuto částku v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 717 Kč. Žalovaný však příslušné splátky včas nehradil, úvěr byl proto zesplatněn. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil částku 29 000 Kč, poté již neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Soud vyzval žalovaného k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Jelikož žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě přes výzvu nevyjádřil, rozhodl soud podle § 115a o.s.ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených žalobkyní.3. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř nevyplývá, že by soud v každém případě měl žalobě vyhovět (například rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř. I při změněné právní kvalifikaci jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o vyhovění žalobě nebo o jejím zamítnutí. V posuzovaném případě nelze ani doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, neboť z pohledu právního názoru by neměly žádný význam. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (např. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. 01. 2011, sp. zn. Ns 25 Cdo 5162/2008). Taková situace v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda smlouva je platným právním úkonem je možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku.4. Aktivní legitimace žalobkyně má oporu ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne , datum, , která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní.5. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní (právním předchůdcem žalobkyně) a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta v žalobě tvrzená částka. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku zpět včetně výše uvedených poplatků a úroků v pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem 29 000 Kč.6. Právní posouzení případu vychází z občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.7. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.10. Podle § 420 odst. 1 a 2 o.z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.11. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.12. Podle ustanovení § 2991 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč za částku 30 892 Kč se splatností do 75 týdnů. Soud pokládá sjednanou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro nepřiměřenost smluvních ujednání, neboť žalovanému byl poskytnut úvěr s úrokem přesahující 100 % ročně. Soud by považoval smlouvu absolutně neplatnou jen na základě výše sjednaného úroku, která činila 88 % p.a., nelze však přehlédnout, že účastníci zároveň sjednali náklady na administrativu u smlouvy a další poplatky. Soud hodnotí proto celou smlouvu jako nemravnou. Náklady na administrativu jsou náklady, které by měly být kryty sjednaným úrokem, a pokud jde o tyto a další poplatky, soud má za to, že jsou de facto skrytým úrokem, neboť samy smlouvy je označují (i s úroky) souhrnně jako „poplatek za zápůjčku“. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy vykazuje znaky jednání, které ukazují pouze na snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nadstandardní výši.14. Takto určená úroková sazba vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikaturně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007), že stanovený úrok je rovný zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Běžná úroková sazba se pohybovala kolem 10 % ročně, tedy úrok je více než 10 násobný.15. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši poplatků, které jsou v daném případě skrytými úroky za poskytnutý úvěr a sjednaná výše úroků tak několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela podle ustanovení § 1802 obč. zák., nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o poplatcích uzavřít. Smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a je nutno tento vztah posuzovat, aby byla zachována vyváženost práv a povinnosti obou smluvních stran, a aby povinnosti nebyly vymezeny v neprospěch spotřebitele, který je slabší smluvní stranou. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši poplatků, ve kterých se skrývá úrok.16. Podle ustanovení § 2991 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.17. Soud má za prokázané, že žalovaný převzal částku ve výši 25 000 Kč, která byla žalobkyni navrácena v rozsahu 29 000 Kč.18. Soud tedy uzavřel, že bezdůvodné obohacení na straně žalované bylo již zcela uhrazeno, proto žalobu výroku I. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zcela zamítl. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nemohl přiznat soud žalobkyni požadované příslušenství.19. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.