17 C 325/2025-21 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobou, která byla doručena soudu dne , datum, , se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 28 260 Kč a rovněž přiznání náhrady nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva proti žalovanému.2. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, . Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku zpět a rovněž úrok ve výši 83,47 % ročně ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Žalobkyně označuje tyto částky v žalobě jako poplatek ve výši 16 360 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit tuto částku v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Žalovaný uhradil částku 8 100 Kč.3. Soud dále postupoval podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a rozhodl ve věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů účastníky řízení, neboť účastníci řízení se práva účasti na projednání věci vzdali. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podaném návrhu. Soud žalovaného vyzval podle § 101 odst. 4 o. s. ř., aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Usnesení a rovněž usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě bylo žalovanému doručeno dne , datum, . V souvislosti s tímto byl žalovaný zároveň poučen o tom, že za předpokladu, pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve lhůtě soudem stanovené nevyjádřil. Z těchto důvodů soud shledal podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání, a to postupem podle § 115a o. s. ř., a soud zcela vyšel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní.4. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř nevyplývá, že by soud v každém případě měl žalobě vyhovět (například rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř. I při změněné právní kvalifikaci jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o vyhovění žalobě nebo o jejím zamítnutí. V posuzovaném případě nelze ani doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, neboť z pohledu právního názoru by neměly žádný význam. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (např. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. Ns 25 Cdo 5162/2008). Taková situace v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda smlouva je platným právním úkonem je možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku.5. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla poskytnuta žalovanému částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku zpět včetně poplatku a úroku v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Měla být navrácena jistina a částka ve výši 16 360 Kč, přičemž tato částka zahrnuje kapitalizovaný úrok ve výši 3 960 Kč, dále poplatek za zpracování ve výši 6 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Žalovaný uhradil na svůj závazek částku celkem ve výši 8 100 Kč.6. Právní posouzení případu vychází z občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.7. Podle § 580 odst. 1 NOZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 420 odst. 1 a 2 NOZ kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.10. Podle § 1813 NOZ má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.11. Podle ustanovení § 2991 NOZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.12. Smlouvu o úvěru soud pokládá za absolutně neplatnou pro nepřiměřenost smluvních ujednání, neboť žalovanému byla tato částka zapůjčena na 60 týdnů s úrokem přesahující 70 % ročně. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč za částku 16 360 Kč. Přestože ve smlouvě se uvádí, že úrok činí po dobu trvání smlouvy „pouze“ 3 960 Kč, nelze přehlédnout, že účastníci zároveň sjednali náklady na administrativu u smlouvy ve výši 6 000 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal zaplatit za poskytnutí částky 20 000 Kč částku 16 360 Kč. Úrok ve spojení s dalšími náklady, které na poskytnutí úvěru žalovaný musí vynaložit a které jsou svou podstatou odměnou za poskytnutí úvěru, soud hodnotí smlouvu jako nemravnou. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy vykazuje znaky jednání, které ukazují pouze na snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nadstandardní výši. Poplatky jsou skrytým úrokem.13. Takto určená úroková sazba vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikaturně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007), že stanovený úrok je rovný zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Běžná úroková sazba se pohybovala kolem 9 % ročně, tedy úrok je více než sedminásobný.14. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši poplatků, které jsou v daném případě skrytými úroky za poskytnutý úvěr a sjednaná výše úroků tak několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela podle ustanovení § 1802 obč. zák., nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o poplatcích uzavřít. Smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a je nutno tento vztah posuzovat, aby byla zachována vyváženost práv a povinnosti obou smluvních stran, a aby povinnosti nebyly vymezeny v neprospěch spotřebitele, který je slabší smluvní stranou. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši poplatků, ve kterých se skrývá úrok.15. Soud má tedy za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku ve výši 11 900 Kč (20 000 Kč – 8 100 Kč), a to včetně ve výroku I. tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství, neboť žalovaný převzal částku ve výši 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy, potom je jeho povinností tuto částku vrátit v souladu s ustanovením § 2991 NOZ jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu.16. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nemohl přiznat soud žalobkyni požadované poplatky a další částky. Proto výrokem II. rozsudku soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.