19 C 16/2026-40 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 251 301 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně z titulu úvěrové smlouvy; žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.3. Již před prvním jednáním (usnesením ze dne , datum, č. j. 19 C 16/2026-12) soud žalobkyni poučil, že musí doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy její právní předchůdkyně (obchodní společnost , právnická osoba, .) řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to mj. v tom smyslu, že přiměřeně zohlednila skutečnost, že žalovaná měla v rozhodné době evidovanou adresu trvalého pobytu na adrese obecního úřadu.4. V doplnění žaloby ze dne , datum, žalobkyně mj. zdůraznila, že při hodnocení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala osobu žalované v příslušných (dlužnických) registrech, v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, a současně získala informace o příjmech žalované, o pohybu na jejích účtech a k dispozici měla i potvrzení od jejího zaměstnavatele. Právní předchůdkyně žalobkyně tak získala částku disponibilních zdrojů žalované, pročež shledala, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Jde-li o otázku evidovaného trvalého pobytu žalované, žalobkyně zdůraznila, že její právní předchůdkyně měla k dispozici kontaktní adresu žalované, což považovala (ve spojení s existencí prokázaného stabilního zaměstnání v zahraničí) za klíčové.5. Soud z důvodu procesní pasivity žalované (respektive z důvodu absence jakékoliv jejího procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.6. Žalované byl na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru „, název služby, “ ze dne , datum, poskytnut úvěr ve výši 250 000 Kč s tím, že žalovaná bude měsíčně splácet částku 4 132 Kč při ujednané úrokové míře ve výši 12,50 % ročně s ujednaným pojištěním ve výši 289 Kč měsíčně.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalované – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od , datum, , podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že při hodnocení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně mj. ověřovala pohyby na běžném účtu žalované, je v posledku nutno konstatovat, že z tohoto ověření zjevně nedovodila žádné závěry, které by osoba v pozici řádného hospodáře dovodit měla, neboť z tohoto výpisu je toliko zřejmé, že běžné životní náklady žalované tento výpis nikterak nereflektuje (srov. č. l. 27 verte).11. Až při jednání pak žalobkyně předložila listinný důkaz označený jako „Zpráva o posouzení úvěruschopnosti“ (na č. l. 35-36), ze které ovšem vyplývá žalobkyni jednoznačně nepříznivý závěr, že žalovaná měla ke dni poskytnutí předmětného úvěru celkové splátky úvěrů ve výši 22 355 Kč měsíčně, tedy ve výši, které v kontextu výše měsíčního příjmu žalované (30 307 Kč) znamená, že by žalovaná po zohlednění celé splátky ve výši 4421 Kč na uspokojování všech životních potřeb zbývala částka 3 531 Kč, tedy částka zjevně zcela nedostačující.12. Postačí tak konstatovat, že již v rovině tvrzení žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalované, přičemž vzhledem k výši poskytnutého úvěru (nehledě na výše řečené) se právní předchůdkyně žalobkyně měla zajímat o strukturu příjmů a výdajů domácnosti žalované (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Podle názoru podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým tvrzením – byla úvěruschopnost žalované právní předchůdkyní žalobkyně zkoumána velmi povrchně a zcela formálně.14. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.15. Za dané procesní situace se přitom soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, jaké protiplnění se žalované mělo dostat za placené pojistné.16. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalované. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu žalobkyní uvedené částky 209 711 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 209 711 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.17. Vzhledem k tomu, že si žalovaná setrvale nevyzvedává poštovní obsílky na adrese evidovaného trvalého pobytu (ani na kontaktní adrese uvedené v předmětné smlouvě), a tím nepřímo vyjadřuje i svůj vztah k danému soudnímu řízení, se soud nezabýval otázkou, zda je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu umožnit žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách.18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 67 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 959 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 251 301 Kč. Za čtyři úkony právní služby (vyjádření ve věci není účelně vynaložený náklad, neboť žalující strana pouze doplňovala žalobu poté, co musela být soudem poučena o tom, že dosud neprokazuje řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované) tedy náleží právnímu zástupci odměna advokáta ve výši 9 340 Kč za každý z těchto čtyř úkonů, dále jde o čtyři režijní paušály v celkové výši 1 800 Kč, náhradu nákladů spojených s účastí na jednání (tedy náhradu cestovních výdajů včetně náhrady za promeškaný čas) v celkové výši 3 156 Kč a konečně náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 316 Kč ve výši 8 886 Kč. Celkem je tak za účelně vynaložené náklady (počítáno striktně podle v rozhodné době účinného znění advokátního tarifu) možno považovat částku 63 161 Kč.19. S odkazem na závěr