11 C 195/2020-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 5 614 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 4 252,56 Kč a poplatků ve výši 1 361,44 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], dne 12. 4. 2016 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč, nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a pojistného ve výši 174 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 183 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 5. 2017. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 5 000 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 8. 2016, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 5 614 Kč (jako součtu jistiny ve výši 4 252,56 Kč a poplatků ve výši 1 361,44 Kč). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 11. 2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 23. 11. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o půjčce ze dne 12. 4. 2016 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalované ze dne 11. 4. 2016, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 6. 12. 2019 vč. podacího lístku ze dne 7. 1. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 vč. podacího lístku ze dne 10. 5. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 12. 4. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které [právnická osoba] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč, úrok ve výši 840 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč a pojistné ve výši 174 Kč (celkem 4 614 Kč) v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná není výdělečně činná, je na mateřské, kde pobírá příspěvek ve výši [částka] měsíčně a jako další příjmy byla uvedena částka [částka]. Celkové příjmy žalované tak měly v roce 2016 činit měsíčně částku [částka]. Celkové výdaje měly činit v roce 2016 částku [částka] měsíčně, která sestává z částek [částka] za nájem / inkaso, výdaje domácnosti [částka] a ostatní náklady [částka]. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku [částka]. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní písky žalované, nájemní smlouvu a doklad s výměrem státní sociální podpory. Společnou domácnost sdílí žalovaná s [označení osoby]. Dopisem ze dne 6. 12. 2019, odeslaným dne 7. 1. 2020, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 7. 5. 2020 a odeslána 10. 5. 2020. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věři