11 C 10/2021-30 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 41 445,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 445,30 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 27. 4. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému finanční službu spočívající v možnosti žalovaného disponovat s finančními prostředky ve výši 80 314 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal hradit formou měsíčních splátek ve výši 2 500 Kč. Finanční prostředky žalovaný načerpal dne 27. 4. 2016. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, nahlédnutím do databází BRKI, NRKI, [příjmení] a ISIR, telefonickým kontaktováním zaměstnavatele žalovaného ke zjištění příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného, z čehož právní předchůdce vyhodnotil, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil částku v celkové výši 68 500 Kč. Z důvodu neuhrazení dluhu zesplatnil původní věřitel celý úvěr ke dni 31. 12. 2019, čímž žalovanému vznikla povinnost uhradit jednorázově zbytek dluhu včetně příslušenství. Pohledávka žalobkyně ve výši 41 445,30 Kč sestává z jistiny ve výši 35 893,19 Kč, úroku ve výši 3 563,16 Kč, poplatku ve výši 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 660 Kč a dlužného pojistného ve výši 628,95 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka spolu s příslušenstvím postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, a to s účinností ke dni 3. 7. 2018, o čemž byl žalovaný vyrozuměn spolu s předžalobní upomínkou dopisem ze dne 27. 1. 2020. Žalovaný však ani na základě této výzvy ničeho dalšího neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 22. 2. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 8. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako žádost / smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami, přihláškou k pojištění, sazebníkem poplatků, výpisem z úvěrového účtu, odstoupením od smlouvy ze dne 27. 11. 2019, smlouvou o postoupení pohledávek [číslo] ze dne 8. 1. 2020 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou ze dne 27. 1. 2020 včetně poštovního podacího archu z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 4. 2016 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 24 000 Kč. Žalovaný měl měsíčně splácet min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, min. 500 Kč. Doba trvání na neurčito. Výše měsíční úhrady za pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Základní roční úroková sazba 22,68 % a RPSN ve výši 32,66 %. Měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč. Při uzavírání smlouvy právní předchůdce žalobkyně zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného. Žalovaný sdělil, že je zaměstnán na pozici dělník ve [právnická osoba] a.s. s čistým měsíčním příjmem ve výši 23 000 Kč a má výdaje ve výši 500 Kč jako náklady na bydlení, neboť bydlí u rodičů. Jiné náklady žalovaný nemá. Na základě těchto údajů včetně nahlédnutí do registru [příjmení], BRKI, NRKI a ISIR, právní předchůdce žalobkyně ověřoval dle smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Dopisem ze dne 27. 11. 2019 právní předchůdce žalobkyně odstoupil od úvěrové smlouvy, jelikož žalovaný nehradil úvěr řádně a včas a úvěr ke dni 31. 12. 2019 zesplatnil v celém rozsahu. Z výpisu úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný za celou dobu trvání úvěru uhradil částku 68 500 Kč a čerpal celkem 77 885 Kč (dne 26. 4. 2016 částku 13 185 Kč, dne 17. 8. 2016 částku 10 000 Kč, dne 25. 8. 2016 částku 4 000 Kč, dne 23. 12. 2016 částku 2 800 Kč, dne 14. 2. 2017 částku 2 000 Kč, dne 20. 3. 2017 částku 16 000 Kč, dne 28. 3. 2017 částku 1 500 Kč, dne 30. 5. 2017 částku 2 400 Kč, dne 16. 8. 2017 částku 3 300 Kč, dne 17. 9. 2018 částku 14 000 Kč, dne 15. 11. 2018 částku 4 000 Kč a dne 11. 3 2019 částku 4 700 Kč). Dne 8. 1. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně i žalobkyní dopisem ze dne 27. 1. 2020. Téhož dne zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu s lhůtou k plnění 5 dnů od doručení. Výzva byla odeslána dne 27. 1. 2020. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky s úvěrovým rámcem ve výši 24 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při p