11 C 124/2020-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 8 200 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 6 315,08 Kč a poplatků ve výši 1 884,92 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], dne 21. 12. 2015 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 1. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 9 200 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 6. 10. 2017, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 8 200 Kč (jako součtu jistiny ve výši 6 315,08 Kč a poplatků ve výši 1 884,92 Kč). Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 11. 2020 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 23. 11. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o půjčce ze dne 21. 12. 2015 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalovaného ze dne 21. 12. 2015, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 vč. přílohy [číslo] (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 6. 12. 2019 vč. podacího lístku ze dne 7. 1. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 vč. podacího lístku ze dne 10. 5. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 12. 2015 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které [právnická osoba] [anonymizována tři slova] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, úrok ve výši 1 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč (celkem 7 400 Kč) v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní poměr ve [právnická osoba] na pozici dělníka s čistou měsíční mzdou 12 100 Kč a další příjem ve výši 2 000 Kč má na DPP bez bližší specifikace. Celkové příjmy žalovaného tak měly v roce 2015 činit 14 100 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit v roce 2015 částku 10 660 Kč měsíčně, která sestává z částek 4 500 Kč za nájem / inkaso, výdaje domácnosti 5 000 Kč, splátky / půjčky / alimenty ve výši 960 Kč a výdaje na telefon 200 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 3 440 Kč. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a výplatní pásky, s tím, že měl v době uzavření smlouvy již jinou aktivní půjčku u právního předchůdce žalobkyně a dále se měl starat o nezl. dítě. Dopisem ze dne 6. 12. 2019, odeslaným dne 7. 1. 2020, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 7. 5. 2020 a odeslána 10. 5. 2020. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebitel