116 C 4/2020-51 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jako přeplatku na náhradě mzdy s příslušenstvím se zdůvodněním, že je právní nástupkyní [právnická osoba], a. s., [IČO], která zaměstnávala žalovaného (dále„ zaměstnavatelka“), než jeho pracovní poměr rozvázala okamžitým zrušením kvůli neomluvené absenci. Dne 4. 7. 2013 účastníci uzavřeli dohodu o úhradě dluhu, v níž se žalovaný žalobkyni zavázal splnit dluh na přeplatku náhrady mzdy za dovolenou za rok 2013, kterou však žalobkyně žalovanému kvůli neomluvené absenci dodatečně zkrátila. Náhrada za leden a duben 2013 činila 10 667 Kč a byla snížena o mzdu za červen 2013 ve výši 5 729 Kč. Rozdíl ve výši 4 938 Kč žalobkyně požadovala. Žalovaný se zavázal dluh splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, splatných vždy do konce kalendářního měsíce, počínaje 1. 8. 2013, pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný nezaplatil nic. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 10 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 3. Soud založil rozsudek na následujícím skutkovém závěru. Zaměstnavatelka zaměstnávala žalovaného jako horníka na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 9. 2011, uzavřené na neurčito. Pracovní poměr rozvázala okamžitým zrušením ze dne 10. 6. 2013 pro neomluvenou absenci žalovaného na pracovišti ve dnech 9. 5. – 22. 5. 2013. Žalovaný v roce 2013 vyčerpal 13,5 dnů dovolené a neomluveně zameškal 11 dnů, pročež mu jeho zaměstnavatelka zkrátila již vyplacenou náhradu mzdy za dovolenou o částku 10 667 Kč čistého za leden a březen 2013. Tento přeplatek snížila o částku 5 729 Kč, představující čistou mzdu žalovaného za červen 2013, na částku 4 938 Kč, kterou jí žalovaný zůstal dlužen. A tak dne 4. 7. 2013 uzavřeli dohodu o úhradě dluhu, v níž žalovaný uznal, že zaměstnavatelce dluží částku 15 236 Kč (hrubého – pozn. sou.) jako přeplatek náhrady mzdy za dovolenou v roce 2013 a zavázal se ji splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, splatných vždy k poslednímu dni v měsíci, počínaje 1. 8. 2013, přičemž nezaplacením byť jedné splátky se měl stát splatným celý dluh. Zaměstnavatelka potom v roce 2018 vložila svůj obchodní závod do základního kapitálu žalobkyně. 4. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku na zaplacení uznaného dluhu žalovaného na nevráceném přeplatku náhrady mzdy v rámci jeho dříve zaniklého pracovního poměru (§ 2175 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 558 první větou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ obč. zák.,“ a s § 33n, s § 223 odst. 1 a 2 a s § 222 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. p.“). Žalovaný písemně a co do důvodu i výše uznal svůj dluh (§ 558 první věta o. z.) vrátit žalobkyni část již vyplacené náhrady mzdy za dovolenou, na niž ztratil právo (§ 222 odst. 4 z. p.), protože jeho zaměstnavatelka využila svého práva a zkrátila mu dovolenou za neomluveně zameškané směny (§ 223 odst. 1 z. p.). Zaměstnavatelka poté uzavřela s žalobkyní smlouvu o koupi svého obchodního závodu. Podle § 2175 odst. 2 o. z. se„ koupě závodu považuje za převod činnosti zaměstnavatele.“ Tím pádem na žalobkyni coby na přejímající zaměstnavatelku přešla všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (§ 338 odst. 2 z. p.). Uznání dluhu způsobilo, že pokud by žalovaný chtěl docílit zamítnutí žaloby, musel by tvrdit a prokázat neexistenci dluhu (§ 558 o. z.). To se nestalo. Strany ujednaly ztrátu výhody splátek již samotným prodlením žalovaného, bez nutnosti jej písemně upomínat (§ 565 obč. zák.). Jestliže tedy žalovaný nezaplatil již první splátku, splatnou 31. 8. 2013, ocitl se dne 1. 9. 2013 v prodlení s plněním částky 4 938 Kč (§ 517 odst. 1 první věta obč. zák.). Tím mu také vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, zde tedy ve výši 8,05 % ročně (§ 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení č. 180/2013 Sb.). Žalobkyně tudíž prokázala vznik, splatnost a nabytí žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni celou žalovanou částku. 5. Výrok II. odpovídá ustanovením § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a contrario, poněvadž žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná, pročež by proti žalovanému měla právo na náhradu jeho nákladů. Nedoložila však, že by mu před podáním žaloby zaslala předžalobní výzvu (§ 142a odst. 1 o. s. ř.). Soud přitom neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod, jenž by přiznání náhrady v takové situaci výjimečně ospravedlnil (§ 142a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Proto výrokem II. rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.