42 C 234/2021-39 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 4 494 Kč, sestávající z jistiny ve výši 3 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 399,08 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, když tyto částky měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 28. 2. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet. Žalovaný se měl zavázat vrátit bance částku 3 000 Kč s příslušenstvím nejpozději do 30. 3. 2019 Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky, přičemž žalovaný svoji vůli k uzavření smlouvy měl projevit tzv. verifikační platbou, kdy převedl na účet banky částku 1 Kč. Žalovaný však své smluvní povinnosti neměl plnit řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní mělo dojít k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 28. 8. 2020, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni částku 3 000 Kč jako jistinu a 1 497 Kč na smluvené smluvní pokutě, jak tyto nároky měly být sjednány ve smlouvě, obchodních podmínkách a v sazebníku, které dle dohody stran měly tvořit nedílnou součást předmětné smlouvy. Schopnost žalovaného platit úvěr měla posoudit banka tak, že žalovaný o půjčku zažádal online a uhradil tzv. verifikační platbu, přitom na základě těchto informací banka zahájila schvalovací proces, jehož součástí je i nahlížení do registrů, resp. ověřování bonity klienta. 2. Žalovaný se k žalobě uvedl, že s touto nesouhlasí, když sice je pravdou, že mu právní předchůdkyně žalobkyně zaslal částku 3 000 Kč ne jeho bankovní účet, při uzavření smlouvy po něm však nechtěla vůbec žádné informace o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech, přitom žalovaný v r. 2019 skoro nepracoval. 3. K jednání nařízenému ve věci na 8. 9. 2021 se strana žalobkyně nedostavila, svoji účast u jednání však řádně omluvila a souhlasila s projednáním věci a rozhodnutím v její nepřítomnosti, pročež soud postupoval ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti strany žalobkyně. 4. Na základě provedeného dokazování soud učinil skutkový závěr spočívající v tom, že banka poukázala dne 28. 2. 2019 na bankovní účet žalovaného částku 3 000 Kč, ze které žalovaný doposud bance neuhradil ničeho. Ke dni 28. 8. 2020 došlo k postoupení této pohledávky na žalobkyni, přičemž změna osoby věřitele byla žalované oznámena. Při uzavírání smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala nikterak úvěruschopnost žalovaného. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 3 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí z