42 C 248/2021-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 6 000 Kč, sestávající z jistiny ve výši 4 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč, s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku ve výši 100 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 583,89 Kč a zákonného úroku ve výši 9 % ročně z částky 4 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, když tyto částky měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 25. 11. 2018 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet. Žalovaný se měl zavázat vrátit bance částku 4 000 Kč s příslušenstvím nejpozději do 26. 12. 2018 Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky, přičemž žalovaný svoji vůli k uzavření smlouvy měl projevit tzv. verifikační platbou, kdy převedl na účet banky částku 1 Kč. Žalovaný však své smluvní povinnosti neměl plnit řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní mělo dojít k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 28. 8. 2020, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni částku 4 000 Kč jako jistinu a 2 000 Kč na smluvené smluvní pokutě, jak tyto nároky měly být sjednány ve smlouvě, obchodních podmínkách a v sazebníku, které dle dohody stran měly tvořit nedílnou součást předmětné smlouvy. Schopnost žalovaného platit úvěr měla posoudit banka tak, že žalovaný o půjčku zažádal online a uhradil tzv. verifikační platbu, přitom na základě těchto informací banka zahájila schvalovací proces, jehož součástí je i nahlížení do registrů, resp. ověřování bonity klienta. 2. Podáním ze dne 27. 7. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět v části týkající se smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 100 Kč s odůvodněním, že žalobkyně nedisponuje dokumenty k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na tento procesní úkon proto soud ve výroku I. rozsudku řízení ve vztahu k těmto částkám v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) zastavil. Předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 4 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 583,89 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud ve věci usnesením ze dne 20. 7. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a o.s.ř. souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 9. 8. 2021 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 5. Na základě provedeného dokazování soud učinil skutkový závěr spočívající v tom, že banka poukázala dne 26. 11. 2018 částku 3 500 Kč a dne 7. 12. 2018 částku 500 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], ze kterých žalovaný doposud bance neuhradil ničeho. Ke dni 28. 8. 2020 došlo k postoupení této pohledávky na žalobkyni, přičemž změna osoby věřitele byla žalovanému oznámena. Při uzavírání smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala nikterak úvěruschopnost žalovaného. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 4 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/,