42 C 282/2020-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 8 062 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 5 562 Kč od 17. 8. 2018 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a konečně částky 2 500 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky, když tuto částku měl žalovaný žalobkyni dlužit na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 3. 8. 2018, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které mu téhož dne byly zaslány na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 562 Kč, a to společně s jistinou nejpozději do dne 16. 8. 2018, žalovaný však své smluvní závazky nesplnil řádně a včas, když ke dni podání žaloby na svůj dluh neuhradil ničeho. Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně [www stránky], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, poté vyplnil formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni s tím, že zároveň zaškrtl řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům jsem porozuměl a souhlasím s jejich zněním“, čímž žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Žalobkyně má za to, že tento PIN je tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Na výzvu soudu v podání ze dne 14. 10. 2020 dále žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr posoudila dotazem na aktuální zaměstnání a potvrzením o výši příjmu, což žalovaný doložil výplatními páskami, dále lustrací v CEE a dotazem na pohledávky po splatnosti. V důsledku prodlení žalovaného vznikla povinnost uhradit vedle poskytnuté zápůjčky též úroky z prodlení v zákonné výši, dále smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč, přičemž s ohledem § 122 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, se žalobkyně rozhodla nezatěžovat žalovaného neúměrnými náklady v souvislosti s jeho prodlením a proto vymáhá smluvní pokutu z prodlení pouze do výše, která nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, a konečně účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč, které vyplývají z čl. 2 smlouvy (písemné výzvy zaslány dne: 23. 8. 2018, 30. 8. 2018, 6. 9. 2018, 15. 9. 2018, 30. 9. 2018). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 16. 10. 2020 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 7. 12. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě. 4. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku se dne 3. 8. 2018 žalobkyně s žalovaným dohodla, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, což také téhož dne převodem peněžních prostředků na účet žalovaného vedený pod č. [bankovní účet] učinila, a žalovaný se zavázal tyto žalobkyni vrátit společně se sjednaným poplatkem ve výši 562 Kč nejpozději do 16. 8. 2018, což však neučinil. Přitom žalobkyně při uzavření smlouvy měla ohledně příjmů a výdajů žalovaného k dispozici toliko potvrzení o výši jeho příjmů za měsíc 5/2018. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ov