42 C 320/2021-32 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 4 581,06 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 83,87 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 581,06 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 472,91 Kč a s úroků ve výši 8,25 % ročně z částky 3 506,06 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, když danou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 8. 2019. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto mezi uvedenými subjekty uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru banka poskytla žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal pravidelně splácet, a to ve splátkách ve výši 4% z aktuální dlužné částky, a to vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky, poplatky a smluvní sankce. Celkem žalovaný vyčerpal částku 7 699 Kč a uhradil částku 5 700 Kč, následně porušil své povinnosti hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, načež banka využila svého práva a úvěr ke dni 11. 3. 2021 zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován dopisem z téhož dne s tím, že byl současně vyzván k úhradě celého dluhu včetně příslušenství, poplatků a sankcí. Žalovaný však nadále žalobkyni dluží celou shora uvedenou částku s příslušenstvím. Žalobkyně dále uvedla, že při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného důsledně zjišťováním kreditního skóre klienta, tedy posouzením spotřebitelovy příjmové a výdajové stránku a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Žalobkyně rovněž provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. 2. Soud ve věci usnesením ze dne 23. 9. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 18. 10. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 3. Na základě skutkových tvrzení žalobkyně a doložených listinných důkazů učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu, resp. mezi bankou a žalovaným měla být dne 17. 8. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na podkladě které měla banka poskytnout žalovanému bezúčelný revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč, který se měl žalovaný zavázat splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny, poplatky a smluvní sankce; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet pouze prohlášením samotného žalovaného. Žalovaný vyčerpal celkem částku 7 699 Kč a naopak uhradil bance celkem částku 5 700 Kč. 4. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 7 699 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 a násl. tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Podle názoru soudu je tento právní názor aplikovatelný i v nyní projednávané věci a soud neshledal důvod se od něj odchýlit. V projednávaném případě žalobkyně výslovně tvrdila v samotné žalobě, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, a to posouzením kreditního skóre klienta, posouzením spotřebitelovy příjmové a výdajové stránky a dále přezkoumáním klientských informací o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod., rovněž provedla lustraci žalovaného v reg