9 C 342/2020-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 7 104 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně poskytla dne [datum] žalovanému na jeho žádost spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve splatnosti do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 3 204 Kč, avšak žalovaný ani z části úvěr a poplatek neuhradil přes to, že jej žalobkyně k úhradě vyzvala dvěma upomínkami, za které si vyúčtovala náhradu paušální částkou 450 Kč a 650 Kč a dále poplatkem za předání pohledávky k inkasnímu řízení, celkem 1 500 Kč. Úvěruschopnost žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala z potvrzení žalovaného o jeho příjmech formou výplatní pásky vydaného zaměstnavatelem/daňovým přiznáním/výpisem z bankovního účtu a pokud se týká výdajů, tyto žalobkyně získala z jeho čestného prohlášení a dále provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku a v registru dlužníků, ze kterých nezjistila žádné negativní výsledky. Dále žalobkyně provedla propočet volných prostředků ve vztahu k jeho schopnosti splácet metodou zátěžového testování negativních scénářů. Pokud se týká totožnosti, tuto žalobkyně ověřila pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaný zaslal ze svého bankovního účtu, jakož i z kopie občanského průkazu. Jelikož dlužník nesplnil své povinnosti, byla mu v souladu s článkem 7. 2. smlouvy naúčtována smluvní pokuta celkem 900 Kč 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], ke kterému se žalovaný, byť byl řádně a včas předvolán, nedostavil. K jednání se nedostavila ani žalobkyně, která svou neúčast omluvila. S ohledem na splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti účastníků. 3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, které provedl k důkazu u jednání a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný podepsal prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [anonymizována dvě slova] [rok] a žalobkyně pak [datum], poskytla žalobkyně žalovanému bezhotovostním převodem na jeho účet částku 3 000 Kč dne [datum]. Žalovaný se naproti tomu zavázal žalobkyni tuto částku vrátit spolu s poplatkem 3 204 Kč, a to do 30 dnů. Totožnost žalovaného byla žalobkyní ověřena jednak prostřednictvím verifikační platby ve výši 1 Kč a jednak z kopie občanského průkazu žalovaného. Žalovaný nevrátil žalobkyni žádnou částku, a to ani poté, co mu zaslala dvě upomínky, konkrétně dne [datum], která byla dána k poštovní přepravě dne [datum], a dne [datum], která byla téhož dne odeslána poštou. V souvislosti s vymáháním pohledávky vznikl žalobkyni podle článku 7. 4 dohody nárok na poplatek 450 Kč za první upomínku a 650 Kč za druhou upomínku, jakož i na poplatek 1 500 Kč za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání cestou inkasní agentury. Účastníci si dále v článku 7. 2. ujednali pro případ porušení povinností žalovaným smluvní pokutu ve výši 15 % z jistiny za každé porušení, takto žalobkyně vyúčtovala dvakrát 450 Kč, celkem 900 Kč. 4. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 3 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dle jen„ o. z.“) také zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU). Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. 5. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když navíc soudu na podporu svých tvrzení nepředložila žádný důkaz, který by zkoumání úvěruschopnosti prokázal, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Soud ve věci nařídil jednání, u kterého byl připraven poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., nicméně žalobkyně se k jednání nedostavila, čímž se o tuto možnost dobrovolně ochudila. Nelze odhlédnout ani od toho, že soud vyzval žalobkyni k označení důkazů písemně dne [datum], na což žalobkyně nikterak nereagovala. Proto soudu nezbylo nic jiného, než prohlásit uzavřenou smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou, protože v souladu s § 588 o. z. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětná zápůjčka je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Jelikož byla smlouva mezi účastníky absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z. Žalobkyně plnila žalovanému, aniž by tady byl právní důvod takového plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému převodem na účet částku 3 000 Kč a žalovaný jí nevrátil ničeho, pročež jí stále dluží částku 3 000 Kč, když tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Pokud se jedná o další žalované částky, pak na tyto žalobkyně nárok nemá, jelikož soud prohlásil smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky a žalovaného k jejímu zaplacení. Jelikož žalobkyně nepožadovala po žalovaném příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, soud příslušenství žalobkyni nepřiznal, když je návrhem žalobkyně v žalobě vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky. 6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měl žalovaný bezesporu větší úspěch než žalobkyně a měl by tak právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.