11 C 220/2022-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 063,26 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný neplnil závazky vyplývající ze smlouvy řádně a včas, proto došlo k zesplatnění celého úvěru oznámením ze dne 19. 8. 2018, čímž vznikla nová jistina ve výši 59 020 Kč. Žalovaný se mimo jiné zavázal pro případ prodlení uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Žalobkyně ve věci zahájila soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který plně vyhověl žalobě i v části týkající se smluvní pokuty. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvalo i po datu 3. 6. 2019 a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy. Žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 59 020 Kč od 4. 6. 2019 do 27. 4. 2022 ve výši 7 063,26 Kč Ani po odeslání předžalobní výzvy žalovaný ničeho neuhradil. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že řádně zjišťovala schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřením na základě dokladů o jeho příjmech (pracovní smlouva, výplatní pásky), výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Žalobkyně zjistila, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 30 500 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 11 495 Kč a volné zdroje ke splácení činí 18 005 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byl soudem vyzván, k jednání nařízenému na den [datum] se bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo doručeno dne [datum]. 4. Žalobkyně u jednání setrvala na návrhu tak, jak byl podán beze změn a doplňků. 5. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum], oznámení žalobkyně ze dne 19. 8. 2018, rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouva žalovaného ze dne [datum], včetně její změny ze dne [datum], oznámení o souhlasu se změnou s inkasem ze dne 20. 3. 2018, klientská karta, prohlášení klientů ze dne 20. 3. 2018, předsmluvní formulář ze dne 20. 3. 2018, hodnocení klienta ze dne 21. 3. 2018, výplatní pásky za období 1-2/ 2018, výpis z registru SOLUS a NRKI a předžalobní upomínka ze dne 27. 4. 2022 vč. podacího archu. Z důkazů předloženými žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru dne [datum] na částku 50 000 Kč. Dopisem ze dne 19. 8. 2018 žalobkyně zesplatnila celý úvěr a podanou žalobou vedenou pod sp. zn. [spisová značka] se domáhala zaplacení jistiny ve výši 60 818 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 16 938,74 Kč za období od 20. 8. 2018 do 3. 6. 2019, jejímuž nároku bylo vyhověno. Při uzavírání smlouvy žalobkyně zjistila, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na dobu neurčitou, přičemž v lednu 2018 obdržel výplatu ve výši 44 370 Kč a v únoru 2018 ve výši 25 875 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 59 020 Kč (nová jistina) za období od 4. 6. 2019 do 27. 4. 2022 ve výši 7 063,26 Kč. Žalovaný byl vyzván žalobkyní předžalobní upomínkou ze dne 27. 4. 2022, odeslanou téhož dne, k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy, avšak ničeho neuhradil. 6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebi