11 C 93/2022-24 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 842,05 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru [číslo], uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 17. 8. 2020. Nedílnou součástí smlouvy pak byly obchodní podmínky žalobkyně pro spotřebitelské úvěry. Na základě takto mezi uvedenými subjekty uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč převodem na jeho účet [číslo] dne 17. 8. 2020, který se žalovaný zavázal splácet ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 036 Kč splatných vždy ke každému 15. dni daného kalendářního měsíce, včetně sjednaných úroků ve výši 14,9 %. Dle obchodních podmínek, resp. Sazebníku poplatků pak byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému za své služby poplatky. Součástí smlouvy bylo pojištění úvěru ve variantě„ Pro zdraví“ ve výši 67 Kč měsíčně a dále se žalobkyně se žalovaným dohodla na zasílání pravidelných měsíčních výpisů v papírové formě zpoplatněné částkou ve výši 45 Kč měsíčně. První splátka byla splatná dne 15. 9. 2020 a poslední splátka měla být splatná dne 15. 8. 2022. Žalovaný následně porušil své povinnosti hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou splatných splátek, když nehradil řádně a včas počínaje splátkou dne 15. 11. 2020, a to ani přes upomínku a opakované výzvy žalobkyně, proto žalobkyně využila svého oprávnění ze smlouvy a ke dni 15. 4. 2021 prohlásila celý úvěr za splatný. Žalovaný však až dosud žalobkyni neuhradil z titulu této smlouvy částku ve výši celkem 22 698,49 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 18 533,50 Kč, z dlužných poplatků ve výši 308,55 Kč (sestávajících z nedoplatku za měsíc listopad 2020 ve výši 16,55 Kč a poplatku za prosinec 2020 ve výši 67 Kč a dále 5 výpisů z úvěrového účtu po 45 Kč za období prosinec 2020 až duben 2021), smluvního úroku ve výši 2 622,51 Kč a úroku z prodlení ve výši 1 233,93 Kč, přičemž z jistiny požaduje žalobkyně smluvní úrok ve výši 8,05 % ročně a také zákonný úrok z prodlení od 20. 1. 2022 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani po odeslání předžalobní upomínky ze dne 5. 1. 2022. 2. K dotazu soudu žalobkyně sdělila, že s odbornou péčí posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Příjem zjišťovala z účtu žalovaného, který je veden dlouhodobě u žalobkyně, přičemž jeho výše činí částku 18 541 Kč. Výdaje získala kromě výpisu z účtu také z informací od žalovaného sdělené v žádosti, které činí částku cca 10 000 – 11 000 Kč Tyto informace ověřila žalobkyně výpisem z účtu žalovaného za období posledních 8 měsíců před poskytnutí úvěru. Platební kapacita žalovaného byla vypočítána vnitřním systémem žalobkyně na základě vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného. Kromě výše uvedeného žalobkyně prověřovala u [právnická osoba] (ukazatel DSTI), BRKI i NRKI, zda evidují u žalovaného nepovolené debety, finanční delikvence, exekuce atd. Žalobkyně tedy s odbornou pečlivostí posoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a jelikož neměla žádné pochybnosti, tak žalovanému finanční prostředky poskytla. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 5. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 23. 5. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to ze žádostí o poskytnutí úvěru ze dne 11. 8. 2020, smlouvou o úvěru ze dne 17. 8. 2020, předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru ze dne 11. 8. 2020, oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 17. 4. 2021 vč. dodejky, poslední výzvou k zaplacení dluhu ze dne 18. 2. 2021 vč. výpisu České pošty o doručení, upomínkou, opakovanou výzvou k zaplacení dluhu (2. výzva), výzvou k zaplacení dluhu (1. výzva), obchodními podmínkami žalobkyně účinné od 1. 11. 2019, výpisem CRIF, výpisem z účtu – čerpání úvěru, historickým výpisem z úvěrového účtu, výpisem z běžného účtu, schvalovacím protokolem a předžalobní upomínkou ze dne 5. 1. 2022 vč. potvrzení o podání. Na základě takto provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který zcela odpovídá výše uvedenému žalobnímu tvrzení, na které soud pro stručnost odkazuje, když k těmto důkazům nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky a současně v řízení nevyšla najevo ani potřeba provedení dalších důkazů. Navíc soud vycházel z toho, že všechna tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se tohoto sporu jsou mezi účastníky nesporná, když žalovaný v rámci výzvy k vyjádření toto potvrdil tím, že na výzvu k vyjádření nereagoval. 6. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze ji proto v celém rozsahu vyhovět. Soud má v prvé řadě za to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 8. 2020 uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému jednorázový úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet řádně a včas včetně úroků ve výši 14,9 % ročně a případných poplatků za upomínání a pojištění vč. zasílání pravidelných měsíčních výpisů, a to ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 036 Kč, splatných vždy ke každému 15. dni kalendářního měsíce. Součástí smlouvy bylo pojištění úvěru ve variantě„ Pro zdraví“ ve výši 67 Kč měsíčně a dále se žalobkyně se žalovaným dohodla na zasílání pravidelných měsíčních výpisů v papírové formě zpoplatněné částkou ve výši 45 Kč měsíčně. Smlouva o úvěru tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu, když roční úroková sazba (RPSN) nepřevyšuje běžné RPSN poskytované při úvěrech ze strany bank. Současně pak je na tuto smlouvu nutno pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zák. č. 257/2016 Sb., který stanovil některé podmínky pro smlouvy, jimiž se sjednával spotřebitelský úvěr. Vzhledem ke skutečnosti, že soud u daných smluv neshledal absenci požadavku stanovených v daném právním předpise, navíc má soud i za to, že žalobkyně jako banka v daném konkrétním případě dostála své povinnosti ve smyslu § 86 a 87 tohoto zákona a jako poskytovatel úvěru před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. V daném případě pak žalobkyně tvrdila a dle soudu rovněž dostatečně prokázala, že měla dostatečně podrobné informace o příjmových a výdajových poměrech žalovaného, když tento u ní ještě před uzavřením úvěru měl veden běžný bankovní účet, na němž byly zcela transparentní jak jeho pravidelné příjmy, tak jeho pravidelné výdaje. Vzhledem k tomu pak soud posoudil danou smlouvu jako platnou i ve smyslu předmětného zákona. Žalobkyně přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky (úvěr) žalovanému skutečně poskytla, avšak žalovaný naopak svůj závazek ze smlouvy o úvěru