16 C 230/2022-24 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených zápůjček včetně poplatků a příslušenství, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 22. 11. 2019 na základě smlouvy [číslo] ve výši 33 000 Kč a dne 5. 9. 2019 na základě smlouvy [číslo] ve výši 30 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím zápůjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 22. 11. 2019 na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla částku 33 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 80 týdenních splátkách po 801 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím, dne 5. 9. 2019 pak na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 30 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 60 týdenních splátkách po 900 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádostech o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný (kromě produktů poskytnutých jí samotnou) dluhy. V prvním případě dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první zmíněnou zápůjčku 8 505 Kč, na druhou 18 900 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 4. 2. 2022, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 22. 11. 2019 na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla částku 33 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 80 týdenních splátkách po 801 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím, dne 5. 9. 2019 pak na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 30 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 60 týdenních splátkách po 900 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím. Při rozhodování o žádostech o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný (kromě produktů poskytnutých jí samotnou) dluhy. V prvním případě dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první zmíněnou zápůjčku 8 505 Kč, na druhou 18 900 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 4. 2. 2022, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“).“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka ani v jednom případě nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí poskytnout mu zápůjčky skutečně informovaná v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatků jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení obou pohledávek již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 4. 2. 2022, přičemž třetí pracovní den nastal 9. 2. 2022 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 21. 2. (protože 19. 2. byla sobota – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávky staly splatnými 22. 2. 2022 a že od 23. 2. 2022 byl žalovaný v prodlení. V prvním případě žalobkyně žalovanému poskytla 33 000 Kč, žalovaný vrátil 8 505 Kč, takže rozdíl ve výši 24 495 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Ve druhém případě žalovaný obdržel 30 000 Kč a vrátil 18 900 Kč, takže rozdíl ve výši 11 100 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povi