42 C 103/2022-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 6 152,46 Kč, sestávající z částek 4 583,91 Kč jako nesplacené jistiny a 1 095,55 Kč jako smluvní pokuty, a to spolu s tzv. kapitalizovaným úrokem ve výši 4 210,32 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 247,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 583,91 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 14. 8. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 11 144 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotný úvěr a 5 144 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 796 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 10. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradil toliko částku 2 800 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 15. 10. 2020 do 10. 6. 2021 v kapitalizované výši 1 095,55 Kč. Dluh žalovaného se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 14. 10. 2020, od 15. 10. 2020 se tak žalovaný dostal do prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní, došlo s účinnosti k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni, tato změna na straně věřitele byla žalovanému oznámena dne 5. 8. 2021. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem Žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 26. 4. 2022, č. j. 42 C 103/2022-11, vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a o.s.ř., souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 12. 5. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 14. 8. 2019 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 8. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, žalovaný se naopak zavázal vrátit bance celkem částku 11 144 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotný úvěr a 5 144 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 796 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 10. 2020. Žalovaný pak písemně v rámci samotné smlouvy prohlásil, že uvedené prostředky od banky převzal. Žalovaný zaplatil na uvedenou smlouvu částku 2 800 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovaným, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalovanému oznámeno bankou. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným v Žádosti o úvěr, kdy správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem této žádosti a doložil svou pracovní smlouvou a výplatními páskami. Podle žádosti měl být žalovaný svobodný, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl bydlet v nájmu, měl být řádně zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 24 252 Kč, jeho pravidelné měsíční náklady měly činit 6 000 Kč, z toho 2 000 Kč na bydlení a 4 000 Kč na dopravu, jídlo a další osobní náklady. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 6 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele sam