42 C 327/2021-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 5 520 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 3. 12. 2020 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které byly žalovanému převedeny na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 5 520 Kč, z toho 4 000 Kč jako samotnou půjčku a 1 520 Kč jako poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, a to vše nejpozději do 24. 12. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně nezaplatil ničeho. Smlouva byla přitom uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, poté následovalo ověření správnosti kontaktu uvedených žalovaným. Žalovaný odeslal žádost o zápůjčku právě přes webové stránky [webová adresa] a následně byla posuzována schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Žalovaný ve smlouvě o zápůjčce výslovně potvrdil, že je schopen zápůjčku řádně a včas splatit. Smlouva o zápůjčce byla sjednána elektronicky, když její text včetně všeobecných podmínek žalovaný na svém uživatelském účtu ve webové službě věřitele odsouhlasil (v opačném případě by zápůjčka nemohla být poskytnuta). K uživatelskému účtu měl pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaný. Žalobkyně na základě výzvy soudu dále sdělila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně ověřila před poskytnutím úvěru, že se žalovaný nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí. S ohledem na výši poskytnutého úvěru, který byl daleko nižší než minimální měsíční mzda, mohl žalovaný úvěr splatit, pokud by k tomu měl vůli. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému ve věci na 6. 1. 2022 se žádná z procesních stran nedostavila, žalobkyně pak svoji účast u jednání řádně omluvila a souhlasila s projednáním věci a rozhodnutím v její nepřítomnosti, žalovaný se pak z účasti u soudního jednání neomluvil, doručení předvolání k jednání u něj bylo řádně vykázáno a lhůta k přípravě jednání u něj byla zachována, pročež soud postupoval ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou procesních stran. 4. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 3. 12. 2020 se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 3. 12. 2020 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 5 520 Kč, z toho 4 000 Kč jako samotnou půjčku a 1 520 Kč jako poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, a to nejpozději do 24. 12. 2021; podle smlouvy činila RPSN 26 891,79 %; smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a listina o smlouvě je opatřena na místo podpisu žalovaného unikátním kódem 7265, který byl na smlouvu vložen dne 2. 12. 2020 v 17:3 9:43 hodin; přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet toliko ověřením, že se žalovaný nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí. Žalovaný doposud neuhradil na svůj dluh ničeho. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 4 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropsk