9 C 330/2022-32 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 000 Kč s odůvodněním, že s ním dne [datum] uzavřela rámcovou smlouvu [číslo] na základě které mu byl aktivován běžný účet, dodatkem ze dne [datum] žalobkyně poskytla žalovanému kontokorent ve výši 15 000 Kč, ale jelikož žalovaný neplnil podmínky, žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění, což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum], ale žalovaný nic dalšího nezaplatil. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny 15 000 Kč, smluvního úroku 18,9 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] [rok] do [datum], zákonný úrok z prodlení z částky 15 000Kč od [datum] do zaplacení, smluvní úrok 11,75 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a dále také kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 792,16 Kč za dobu od [datum] do [datum]. 2. Před uzavřením dodatku žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že posoudila informace sdělené klientem. Dále posuzuje informace z interních. externích databází. U příjmu vycházela žalobkyně z tvrzení žalovaného o tom, že jeho příjem činí 8 000 Kč měsíčně, výdaje rovněž vycházely z tvrzení žalovaného a z externích databází, jakož i z využití sofistikovaného statického modelu, přičemž výdaje žalobkyně stanovila na 3 410 Kč. Na běžném účtu žalovaného nebyly v době sjednávání evidovány žádné exekuční příkazy, transakce spojené s hazardem nebo jinou rizikovou činností. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, které bylo totožné usnesení ze dne [datum] doručeno dne [datum], aniž by se k němu vyjádřila. 4. Na základě listinných důkazů předložených žalobkyní soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný měl u žalobkyně veden běžný účet na základě rámcové smlouvy [číslo]. Dodatkem [číslo] k uvedené rámcové smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému tzv. kontokorent do výše 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet průběžně, a to formou připsání peněz na jeho běžný účet s úrokem 18,90 %. Před uzavřením dodatku žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z jeho tvrzení v žádosti (aplikačních datech), kde žalovaný uvedl, že má příjmem 8 000 Kč měsíčně, údaje o formě bydlení a vzdělání neuvedl, stejně tak neuvedl žádné výdaje. Příjmy si žalobkyně nijak neověřila, pokud se týká výdajů vyšla ze statistického modelu a statistických dat, jakož i nahlédla do interních a externích databází, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný má výdaje 3 410 Kč. Z úvěrové zprávy, kterou si žalobkyně vyžádala, vyplývá, že žalovaný měl ukončený jeden úvěr na stavební spoření, kde byl v roce [rok] v prodlení s úhradou splátky. Přehledem čerpání a splácení kontokorentu bylo prokázáno, že žalovaný čerpal celkem částku 14 992,92 Kč (zbytek do částky 15 000 Kč tvoří připsané úroky). Žalovaný kontokorent řádně nesplácel, pročež žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění, a to dopisem ze dne [datum], který byl zároveň předžalobní upomínkou, ve kterém žalobkyně vyčíslila žalovanému dluh na částku 15 792,16 Kč a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení do [datum]. Tento dopis byl dle připojeného poštovního podacího archu k přepravě podán dne [datum]. Žalovaný následně již nic dalšího nezaplatil. Nic dalšího soud z předložených důkazů nezjišťoval s ohledem na níže rozvedený právní závěr. Výpisy z účtu předložené žalobkyní zachycují až období po poskytnutí kontokorentu, nemohly tedy sloužit ke zkoumání úvěruschopnosti. 5. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému opakovaně k čerpání částku 15 000 Kč. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytovala žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 1 věta druhá ZSU). 6. Podle § 9 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. Z ustanovení § 9 odst. 3 ZSU je zřejmé, že je to věřitel, který má aktivně ověřovat a zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro posouzení úvěruschopnosti, nikoliv se spolehnout jen na tvrzení podaná spotřebitelem. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy, žalobkyně si tyto zjišťovala pouze na základě tvrzení žalovaného, jejich skutečnou výši si však žádným dokladem neověřila a ani takový doklad soudu nepředložila. Na jakékoliv podrobnější zjišťování a ověření výdajů žalovaného pak žalobkyně zcela rezignovala a spolehla se pouze na statistický model, statistická data a výpisy z bankovních a nebankovních registrů, které však o výdajích žalovaného nic podrobného nedokládají. V dnešní době není nic jednoduššího než si od klientů vyžádat výpisy z účtu za přiměřené období předcházející smlouvě, SIPO, nájemní smlouvu apod., ze kterých bude možné zjistit alespoň pravidelné výdaje konkrétního klienta. Je s podivem, že žalobkyně nevyužila k ověření příjmů a výdajů žalovaného jeho běžný účet, který u ní měl veden a k účtu pouze uvedla, že zde nezaznamenala„ podezřelé“ transakce nebo exekuční příkazy. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, protože v souladu s § 588 o. z. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti s