13 C 2/2024-34 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 54 357,51 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 29. 8. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 29. 10. 2022, a to spolu s úrokem v pevné výši 3 081 Kč, s paušální cenou za plnění a služby související s poskytnutím úvěru ve výši 15 680 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 965 Kč a úhradou za možnost hotovostních splátek ve výši 5 760 Kč. Celková dlužná částka tak měla činit 59 486 Kč a žalovaný jí měl uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 4 249 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když na tento uhradil celkem 22 347 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve Smlouvě, nárokuje žalobkyně vedle úroku a úroku z prodlení také smluvní pokutu ve výši 17 218,51 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 02.08.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Před podání žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu dopisem, odeslaným dne 02.11.2023.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány v Žádosti o úvěr ze dne 29.08.2021, kde žalovaný uvedl, že je od 01.04.2021 zaměstnán u , jméno FO, , IČ , IČO, , že výše jeho měsíční příjmů činí celkem 23 256 Kč, výše jeho měsíčních výdajů činí 15 740 Kč, že bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z potvrzení od zaměstnavatele.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 29. 8. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, ), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 32 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 3 081 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 15 680 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 965 Kč a inkasní poplatek ve výši 5 760 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 59 486 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 4 249 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil. Dopisem ze dne 15. 8. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 2. 8. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023, odeslanou dne 2. 11. 2023, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr ze dne 29. 8. 2021 vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný na dobu určitou (do 31. 12. 2021) a jeho jediným příjmem je mzda ve výši 23 250 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí u rodičů, nežije ve společné domácnosti s jinou osobou a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční náklady činí 7 516 Kč (z toho na bydlení a energie vynakládá 1 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 860 Kč a na splátky jiných půjček 2 656 Kč). Žalovaný měl spolu s žádostí o úvěr věřiteli předložit potvrzení zaměstnavatele (tato listiny nebyla soudu předložena, ačkoliv usnesením ze dne 3. 1. 2024 soud žalobkyni uložil předložit listiny, ze kterých bylo vycházeno při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného). Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil podle žalobních tvrzení celkem 22 347 Kč, když tato částka nebyla v řízení rozporována.5. Na základě tohoto skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.12. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Z předložené žádosti o úvěr sice vyplývá, že žalovaný měl právní předchůdkyni žalobkyně poskytnout potvrzení zaměstnavatele osvědčující výši jeho příjmu, ovšem žalobkyně tuto listinu soudu nepředložila a její existenci tudíž neprokázala. Navíc žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala výši skutečných výdajů žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající mu z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, pokud je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného p