13 C 235/2024-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 4. 7. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr hradit v měsíčních splátkách po 6 000 Kč, vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však splátkový kalendář nedodržel a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 7. 2023. Jelikož dlužnou splátku žalovaný neuhradila ani po opětovných výzvách, žalobkyně celý úvěr zesplatnila. Žalovaná částka 40 000 Kč představuje zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, způsobu plnění dosavadních dluhů a kontrolou ve veřejných rejstřících. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si žalobkyně ověřila z výpisu z účtu za poslední 3 měsíce a z daňového přiznání žalovaného. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 4. 7. 2023 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, vč. příloh č. , hodnota, ), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného (potvrzení o platbě). Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 15 % měsíčně (v celkové výši 72 000 Kč). Celkovou dlužnou částku ve výši 112 000 Kč se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 6 000 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když se dostal do prodlení s úhradou hned první splátky, splatné dne 15. 7. 2023, pročež byl žalobkyní dvakrát upomínána (2x upomínky). Jelikož dlužná částka nebyla ani poté zaplacena, žalobkyně dopisem ze dne 21. 12. 2023 úvěr zesplatnila, a to ke dni 3. 2. 2024 (dopis ze dne 21. 12. 2023 vč. podacího lístku). Z přílohy č. 1 k úvěrové smlouvě vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je má příjem z podnikání, a to ve výši 42 053 Kč měsíčně. Je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedla, že měsíčně hradí náklady na bydlení (3 000 Kč), sázky (19 671 Kč) a další pravidelné finanční závazky ve výši 5 288 Kč. Finanční zůstatek, z něhož bylo při posouzení úvěruschopnosti vycházeno, měl činit 8 094 Kč. Žalovaný k žádosti o úvěr doložil přiznání k dani z příjmu, z něhož vyplývá, že v roce 2022 měl z podnikání příjem 720 920 Kč, přičemž výdaje uplatňoval paušální sazbou 60 % z příjmu. Z výpisů z účtu žalovaného za měsíce březen až květen 2023 vyplývá, že v březnu 2023 činily příjmy žalovaného 99 575Kč a výdaje 120 705,32 Kč, v dubnu 2023 činily příjmy 69 127,08 Kč a výdaje 74 503,17 Kč, a v květnu 2023 činily příjmy 51 966,12 Kč a výdaje 65 258,79 Kč. Konečné zůstatky na účtu v uvedených měsících postupně klesal, až ke konci května 2023, kdy na účtu žalovanému nezbývaly žádné finanční prostředky. Podle nerozporovaných tvrzení žalobkyně, žalovaný na předmětný úvěr nezaplatil ničeho.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. S ohledem na uvedený výklad, soud dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru soud poukazuje především na to, že žalobkyně sice tvrdila, že výši skutečných výdajů žalovaného ověřovala mimo jiné z předložených výpisů z účtu, ovšem pokud by žalobkyně tyto výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že skutečné výdaje žalovaného, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, byly v každém z posuzovaných měsíců výrazně vyšší, než výdaje, které žalovaný deklaroval v žádosti o úvěru, a především byly tyto skutečné výdaje podstatně vyšší než příjmy žalovaného. Z předložených výpisů také vyplývá, že žalovaný nezanedbatelnou část prostředků utrácí ve prospěch společností, provozujících loterie, či kurzovní sázení, tedy za aktivity, které lze z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele považovat za vysoce rizikové.11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, musí si smluvní strany svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu jistiny úvěru, tedy co do částky 40 000 Kč, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy (jako smluvní úroky, poplatky, případně smluvní pokuty) žalobkyně ani nepožadovala.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.13. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení.14. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni (žaloba byla zamítnuta pouze co do úroku z prodlení, jehož výše je v kontextu celé pohledávky nepatrná) náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 a. t. částku 500 Kč. Za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby) tak žalobkyni náleží náhrada ve výši 1 500 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. b) a.t. (3 x 300 Kč) a 21 % DPH (počítáno ze základu 2 400 Kč) ve výši 504 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 600 Kč, tak činí 4 504 Kč. Soud v to