13 C 257/2024-24 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 122 419,42 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 3. 11. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím úvěrové karty revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr hradit ve splátkách, jejichž výše byla stanovena jako procentuální část z úvěrového rámce, platného ke dni splatnosti dané splátky. Jednotlivé splátky byly splatné k 20. dni kalendářního měsíce. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 123 550,62 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 17 474 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a celý úvěr zesplatnila ke dni 22. 11. 2023. Žalovaný však na svůj dluh nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobkyně proto nárokuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 119 999,19 Kč, poplatek za pojištění ve výši 820,23 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě jeho kreditního skóre, který žalobkyně stanovila pomocí statistického modelu. Žalobkyně dále provedla kontrolu žalovaného v externích registrech.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 3. 11. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu o hotovostním a revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému jednak poskytnut hotovostní úvěr ve výši 124 000 Kč a dále byl žalovaný oprávněn čerpat od žalobkyně úvěr do výše úvěrového rámce 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal hradit spolu se sjednaným úrokem ve výši 24,88 % ročně, a to v měsíčních splátkách ve výši 2,56 % z úvěrového rámce (smlouva o úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný z revolvingové části úvěru vyčerpal celkem 123 550,62 Kč, přičemž žalobkyni zaplatil celkem 17 474 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Jelikož žalovaný se dostal s úhradou sjednaných splátek do prodlení, žalobkyně dopisem ze dne 22. 11. 2023 žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu ve lhůtě do 14 dní od sepsání výzvy (výzva ke splacení úvěru, podací arch). Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu i předžalobní výzvou ze dne 4. 1. 2024 (předžalobní výzva, podací arch). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je svobodný, nemá žádné děti, bydlí s rodiči, jeho příjem ze zaměstnání činí 27 000 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti 36 000 Kč. Měsíční výdaje domácnosti měly činit 7 500 Kč měsíčně. Lustrace žalovaného v externích registrech byla negativní (potvrzení o ověření bonity klienta). Na tomto místě soud konstatuje, že údaje o příjmech žalovaného v potvrzení o bonitě se liší od údajů, které žalovaný uvedl v samotné úvěrové smlouvě, podle které čistý příjem žalovaného ze zaměstnání činí 19 900 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti 29 000 Kč. Tento rozdíl soud vyhodnotil tak, že zatím co v úvěrové smlouvě jsou uvedeny čisté příjmy, v potvrzení o bonitě je jedná o příjmy hrubé.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.11. Žalobkyně sice užila skóringového modelu, který měl komplexně posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, avšak do modelu zadala vstupní data, která si žádným způsobem neověřila. Takový postup nelze shledat dostačujícím, protože i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, pokud pracoval s chybnými (resp. neověřenými) vstupními daty, nemohl poskytnout spolehlivé výstupní údaje. Žalobkyně si přitom od žalovaného neopatřila vůbec žádné doklady, prokazující jeho skutečné příjmy a výdaje. Namísto skutečných výdajů žalovaného, se žalobkyně spokojila s obecným odkazem na částky životního minima stanovené dle veřejnoprávních předpisů a v případě příjmů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, které nijak neověřila (např. vyžádáním daňového přiznání nebo výpisu z účtu). Z tohoto důvodu soud nemůže posoudit výsledky skóringového modelu žalobkyně jako přesvědčivé. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného má za následek neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu, jelikož jejím důvodem je rozpor se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.13. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 123 550,62 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil celkem 17 474 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 106 076,62 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, plateb za pojištění, případně smluvních pokut, nelze