13 C 269/2024-38 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 34 056,61 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 31. 1. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr hradit v měsíčních splátkách po 1 730 Kč, vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však splátkový kalendář nedodržel a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 9. 2023. Jelikož dlužnou splátku žalovaný neuhradil ani po opětovných výzvách, žalobkyně dopisem ze dne 4. 3. 2024 celý úvěr zesplatnila a současně žalovaného vyzvala k jeho zaplacení.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, způsobu plnění dosavadních dluhů a kontrolou ve veřejných rejstřících. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si žalobkyně ověřila z výpisu z účtu za poslední 3 měsíce. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 32 870 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 31. 1. 2022 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, vč. příloh č. , hodnota, a 2), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, a to tak, že část úvěru byla vyplacena na účet žalovaného (12 264 Kč), část byla poukázaná na úhradu předchozích dluhů žalovaného (19 736 Kč) a část si žalobkyně započetla na úhradu nákladů souvisejících s uzavřením úvěrové smlouvy (8 000 Kč). V této souvislosti soud dospěl k závěru, že skutečná výše poskytnutého úvěru činila pouze 32 000 Kč, což je částka, která byla žalovanému (resp. ve prospěch žalované) fakticky vyplacena (2x potvrzení o platbě). K částce 8 000 Kč, kterou si žalobkyně započetla na náklady související s úvěrem, soud nepřihlížel, a to především s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy (viz níže), v důsledku které žalobkyni nárok na takové náklady nevznikl (ze stejného důvodu se soud podrobně nezabýval přiměřeností těchto nákladů). Žalovaný se zavázal žalobkyni kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 23 % ročně (v celkové výši 34 088 Kč). Celkovou dlužnou částku ve výši 74 088 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když se dostal do prodlení s úhradou splátky, splatné dne 15. 9. 2023, pročež byl žalobkyní dvakrát upomínána (2x upomínky). Jelikož dlužná částka nebyla ani poté zaplacena, žalobkyně dopisem ze dne 4. 3. 2024 úvěr zesplatnila, a to ke dni 18. 3. 2024 (dopis ze dne 4. 3. 2024 vč. podacího lístku). Z přílohy č. 1 k úvěrové smlouvě vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je má příjem ze zaměstnání, a to ve výši 21 150 Kč měsíčně. Je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že měsíčně hradí náklady na bydlení (10 200 Kč), sázky (267 Kč) a další pravidelné finanční závazky ve výši 800 Kč. Finanční zůstatek, z něhož bylo při posouzení úvěruschopnosti vycházeno, měl činit 8 153 Kč. Žalovaný k žádosti o úvěr doložil výplatní lístek za měsíc září 2021, podle kterého činila jeho čistá mzda 31 544 Kč a z této mu byly prováděny srážky ve výši 4 764 Kč, a dále výpisy z účtu za měsíce říjen až prosinec 2021 z nichž vyplývá, že v říjnu 2021 činily příjmy žalovaného 33 580 Kč a výdaje 37 198,79 Kč, v listopadu 2021 činily příjmy 32 442 Kč a výdaje 28 809,05 Kč, a v prosinci 2021 činily příjmy 34 238 Kč (přičemž v této částce je zahrnut i příjem 16 000 Kč z jiného úvěru od žalobkyně) a výdaje 34 555,93 Kč. Podle nerozporovaných tvrzení žalobkyně, žalovaný na předmětný úvěr zaplatil 32 870 Kč.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. S ohledem na uvedený výklad, soud dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru soud poukazuje především na to, že žalobkyně sice tvrdila, že výši skutečných výdajů žalovaného ověřovala mimo jiné z předložených výpisů z účtu, ovšem pokud by žalobkyně tyto výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že skutečné výdaje žalovaného, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, byly v každém z posuzovaných měsíců výrazně vyšší, než výdaje, které žalovaný deklaroval v žádosti o úvěr, a současně že minimálně ve dvou ze třech posuzovaných měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, byly tyto skutečné výdaje vyšší než příjmy žalovaného. Závěr žalobkyně o tom, že žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy schopen úvěr splácet, tedy nemá žádný relevantní podklad a soud jej považuje za nesprávný.11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, musí si smluvní strany svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně skutečně poskytla žalovanému částku 32 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 32 870 Kč. Za situace, kdy žalovaný žalobkyni zaplatil více než od ní obdržel, soud shledal žalobou uplatněný nárok na zaplacení požadované jistiny úvěru nedůvodným. Žalobkyni nelze přiznat ani další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.12. Z uvedených důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.13. Náhrada nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela procesně plně úspěšnému žalovanému, kterému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.