13 C 274/2024-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 326,55 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 26. 5. 2023 s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 34 573,08 Kč s příslušenstvím, a to do formou 12 měsíčních splátek po 2 881,09 Kč. Žalovaná porušila povinnost splácet úvěr řádně a včas, pročež právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 26. 11. 2023. V důsledku prodlení žalované se splácením úvěru jí vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (žalobkyně z tohoto titulu nárokuje částku 133,30 Kč) a současně paušální náhradu nákladů na upomínání. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022, což bylo žalované písemně oznámeno. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu dopisem ze dne 26. 3. 2024. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaná na úvěr zaplatila celkem 2 882 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že nedisponuje důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně proto vzala žalobu částečně zpět, a to co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 833,88 Kč a smluvní pokuty ve výši 133,30 Kč. V rozsahu tohoto zpětvzetí proto soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. (výrok I).3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 26. 5. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnutý úvěr v celkové výši 20 000 Kč (smlouva o úvěru č. , tel. číslo, , výpis z účtu). Dopisy ze dne 26. 9. 2023 a 26. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek úvěru a následně dne 26. 11. 2023 celý úvěr zesplatnila. Dopisem ze dne 11. 12. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 5. 12. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 26. 3. 2024 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací arch). Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaná na úvěr zaplatila celkem 2 882 Kč.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, což má za následek neplatnost úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.10. Vzájemný vztah účastníků je tak potřeba vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila 2 882 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek (tj. 17 118 Kč) proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázána.11. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí jistiny úvěru, jako i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované, která ohledně svých platebních možností ničeho neuvedla.12. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 5/2024-160).13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 326,55 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 17 118 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 88,6 % a ve zbývající části (11,4 %) byla úspěšná žalovaná. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 77,2 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (252 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 800 Kč, činí celkem 2 252 Kč. 77,2 % z této částky pak odpovídá částce 1 738,50 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.