9 C 241/2023-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 959,43 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaným uzavřela dne , datum, . Smlouva byla uzavřena s využitím prostředků komunikace na dálku na internetových stránkách www., hodnota, .cz, kde se žalovaný zaregistroval, uvedl požadované údaje, totožnost prokázal kopií dokladu totožnosti a výpisem ze svého účtu, na základě čehož mu byla založena v systému žalobkyně klientská sekce, kde požádal o poskytnutí úvěru a následně projevil souhlas s obsahem smlouvy prostřednictvím odeslání jedinečného elektronicky vygenerovaného SMS kódu, když tento kód následně žalovaný vložil do tzv. klientské zóny (uveden na konci smlouvy) a tímto okamžikem došlo k uzavření smlouvy. Na základě takto uzavřené úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do , datum, spolu s poplatkem a úrokem v celkové výši 1 479,43 Kč. Žalovaný na svůj závazek neuhradil ničeho. Dále žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty 1 480 Kč, na které se s žalovaným dohodli v č. l. 4.4.3. smlouvy (0,1 % denně z 8 000 Kč od , datum, do , datum, ). Úvěruschopnost zkoumala žalobkyně tak, že nahlédla do výpisu z účtu žalovaného, případně výplatních pásek a výpisu z databáze poskytovatelů EUCB z čehož vyplynula dostatečná výše čistých příjmů žalovaného na splacení úvěru. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu, nicméně žalovaný neplnil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne , datum, vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne , datum, . Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.3. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně se dohodla prostřednictvím webových stránek předchůdkyně žalobkyně se žalovaným, že mu poskytne 8 000 Kč bezhotovostním převodem na účet a žalovaný se naproti tomu zavázal žalobkyni tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem 1258,50 Kč a úrokem 220,93 Kč, a to v jedné splátce, která byla splatná do 28 dnů na účet předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně částku 8 000 Kč odeslala na účet, který žalovaný uvedl v dohodě, žalovaný však na svůj závazek nesplnil ničeho. Před uzavřením dohody žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, ze kterých je zřejmý pravidelný příjem žalovaného, zřejmě z pracovního poměru (popis výplata , hodnota, ). Žalobkyně však již neuvedla, jakým způsobem zjišťovala výdaje, přičemž z výpisu z účtu žalovaného, kde jsou zeleně zvýrazněny příjmy je zřejmé, že výdaje žalobkyně vůbec nezkoumala. Nadto je potřeba upozornit, že ve výpisech se objevují položky jako „dodatečná půjčka od zaplo.cz“, půjčka od společnosti Creditstar, razdva půjčka. Před podáním žaloby vyzvala zástupkyně žalobkyně žalovaného k plnění elektronicky dopisem ze dne , datum, , ve kterém žalovaného vyzvala k úhradě dluhu do 7 dnů od doručení výzvy.4. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný pouze částečně. Předně má soud za to, že po provedeném řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě kterých byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 8 000 Kč bezhotovostním převodem na účet, který uvedl. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně sic soudu předložila výpisy z účtu žalovaného, z těchto však vyplývá zejména to, že žalovaný si na svůj život opakovaně půjčoval finanční prostředky od nejrůznějších společností, o kterých je sudu známo, že poskytují spotřebitelské úvěry. Žalobkyně sice na výpisech viděla příjmy žalovaného, zřejmě ze zaměstnání, avšak tyto očividně žalovanému nestačily, když si opakovaně půjčoval. Pokud k tomuto žalobkyně nepřihlédla, nemohla postupovat s odbornou péčí. Nadto si žalobkyně zjevně ani nezjišťovala výdaje žalovaného, které by mohla ověřit z výpisů z účtu. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.7. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 8000 Kč a žalovaný jí nic nevrátil. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 8 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.8. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne , datum, , kterým zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky před podáním žaloby, a to ve lhůtě do 7 dnů od doručení. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109) došlo k doručení (byť se v tomto