13 C 127/2025-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 50 182,18 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 6. 12. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to spolu s úrokem v pevné výši 2 888 Kč, s paušální cenou za plnění a služby související s poskytnutím úvěru ve výši 14 700 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a úhradou za možnost hotovostních splátek ve výši 5 400 Kč. Celková dlužná částka tak měla činit 55 776 Kč a žalovaný jí měl uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Poslední splátku byl žalovaný povinen uhradit do 6. 2. 2021. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když na tento uhradil celkem 10 151,01 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, nárokuje žalobkyně vedle jistiny úvěru, sjednaných poplatků, smluvního úroku (15 % ročně) a zákonného úroku z prodlení také smluvní pokutu ve výši 4 557,20 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 29. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu dopisem, avšak bezvýsledně.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl, že je zaměstnán s příjmem 27 733 Kč měsíčně, výše jeho měsíčních výdajů činí 6 500 Kč, že bydlí v nájmu, je svobodný a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze smlouvy o nájmu bytu a výpisů z běžného účtu.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. U jednání byla žalobkyně vyzvána podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení k tomu, jak konkrétně její právní předchůdkyně ověřovala skutečné výdaje žalovaného, a aby k tomu označila důkazy, přičemž žalobkyně nic dalšího neuvedla.5. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 6. 12. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, ), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 2 888 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 788 Kč a inkasní poplatek ve výši 5 400 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 55 776 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když na tento zaplatil celkem 10 151,01 Kč (transakční historie). Dopisem ze dne 14. 6. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 20. 5. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. , spisová značka2024, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě do 25. 9. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný a jeho jediným příjmem je mzda ve výši 27 733 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí v nájmu u přítelkyně a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční náklady činí 6 500 Kč (z toho na bydlení a energie vynakládá 3 000 Kč a na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 500 Kč). Deklarovaný příjem žalovaného byl doložen pracovní smlouvou a potvrzením o výši příjmu; deklarované výdaje byly doloženy nájemní smlouvou na jméno nájemkyně , jméno FO, , podle které činil měsíční nájem 7 000 Kč měsíčně.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ní i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně sice ověřila deklarovaný příjem žalovaného, ovšem zcela nedostatečně ověřila jeho skutečné výdaje, když v tomto směru se spokojila pouze s ověřením výše nákladů na bydlení, avšak žádné další výdaje žalovaného nezjišťovala a neověřovala. Soudu nebyly doloženy (ani po výzvě dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) výpisy z nebankovních registrů a žalobkyně tak neprokázala své tvrzení, že její právní předchůdkyně ověřovala případné další dluhy žalovaného. Soud nemá za prokázané ani tvrzení o tom, že výdaje žalovaného byly ověřeny z výpisu z bankovního účtu, jelikož v žádosti o úvěr není uvedeno, že by žalovaný takovou listinu předložil a žalobkyně soudu žádný výpis z účtu žalovaného nedoložila. Bez náležitého ověření výdajové , spisová značkastránky právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.13. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzované smlouvy z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalov