13 C 159/2025-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 123,90 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 9. 2024 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností Multitude Bank p.l.c., smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit nejpozději do 23. 2. 2025. Žalovaná poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020. Žalovaná na uplatněný nárok neuhradila ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, jako i nahlédnutím do dlužnických registrů a veřejných rejstříků. Před postoupením úvěrové pohledávky žalovaná na úvěr zaplatila celkem 1 451,78 Kč, po postoupení pohledávky nezaplatila ničeho. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny úvěru ve výši 9 548,22 Kč, náhrady vynaložených nákladů ve výši 750 Kč a smluvního úroku ve výši 5 825,68 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 23. 9. 2024 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr původně ve výši 10 000 Kč, který byl následně 30. 10. 2024 navýšen o dalších 1 000 Kč. Úvěr byl žalované poskytnut bezhotovostní bankovním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve 0,4026 % denně (smlouva o úvěru, informace o smlouvě, 2x potvrzení o úhradě). Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 1 451,78 Kč (přehled čerpání a plateb). Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. dodatku č. , hodnota, a seznamu poheldávek), o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna a současně byla vyzvána k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 14. 3. 2025). Soudu je z jiného řízení (, spisová značka, ) známo, že majitelem bankovního účtu č. , č. účtu, je žalovaná.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.11. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí a úvěr poskytla pouze na základě (neověřených) informací o příjmech a výdajích, které uvedla samotná žalovaná. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala skutečné příjmy a výdaje žalované. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalované a její schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 11 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila 1 451,78 Kč. Žalovaná je proto povinna žalobkyni zaplatit částku 9 548,22 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 14. 3. 2025, který jí byl odeslán téhož dne prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den, tj. 19. 3. 2025, a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru (uvedená v předžalobní výzvě) uplynula 24. 3. 2025. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 12 % ročně od 25. 3. 2025 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.)13. Lhůta ke splnění dluhu činí tři dny od právní moci rozsudku (160 odst. 1 o. s. ř.)14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 123,90 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 9 548,22 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 59 % a ve zbývajícím rozsahu (41 %) byla úspěšná žalovaná. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 18 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 400 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (315 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 1 000 Kč (včetně jeho doměřené části – viz níže), činí celkem 2 815 Kč. 18 % z této částky pak odpovídá částce 507 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 16 123,90 Kč (z níž jistina úvěru a náklady vymáhání činí 10 298,22 Kč, zbytek tvoří kapitalizovaný smluvní úrok) domáhala vydání elektronického platebního