13 C 252/2025-32 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 44 566,82 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 8. 11. 2020 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, , právnická osoba, , akciová společnost, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr do výše 50 000 Kč, z něhož žalovaná vyčerpala 43 476,79 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit, spolu s úrokem 23,76 % ročně, v měsíčních splátkách, jejichž výše činila 5 % aktuálně čerpané dlužné částky, počínaje prosincem 2020. Žalovaná se s úhradou splátek dostala do prodlení a žalobkyně proto od úvěrové smlouvy odstoupila, a to ke dni 31. 7. 2024, kdy se celý úvěr stal splatným. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny ve výši 39 920 Kč, smluvního úroku ve výši 4 506,82 a poplatků za výpisy ve výši 140 Kč.2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Připustila, že někdy v lednu 2024 obdržela platební kartu žalobkyně, o které se však domnívala, že se jedná o kartu debetní. nikoliv kreditní. Jednou s ní zaplatila částku přibližně 500 Kč a následně kartu předala svému známému , jméno FO, , který jí slíbil, že kartu odevzdá v bance, aby na ní nevznikl dluh. Kartu si však ponechal a začal jí zneužívat pro soukromé účely, a to bez vědomí a souhlasu žalované, která se o provedených transakcích dozvěděla až následně. Žalovaná ve věci podala také trestní oznámení, které však bylo odloženo.3. K nařízenému ústními jednání se účastníci nedostavili.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující: Na základě nedatované žádosti žalované č. , hodnota, a jejím schválení ze strany právní předchůdkyně žalobkyně došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, podle které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 43 476,79 Kč, které žalovaná čerpala prostřednictvím kreditní karty. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v měsíčních splátkách, jejichž výše měla činit minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně 500 Kč (žádost o revolvingový úvěr, sdělení o schválení úvěru, přehled čerpání a úhrad, výpis z kartového účtu). Součástí úvěrové smlouvy byly i produktové podmínky, podle kterých byla žalovaná mimo jiné povinna zajistit, aby úvěrovou kartu neužívaly jiné osoby, nesdělovat PIN jiným osobám, chránit kartu před ztrátou, odcizením nebo zneužitím neoprávněnými osobami a v případě podezření na zneužití karty toto neprodleně oznámit právní předchůdkyni žalobkyně (produktové podmínky pro revolvingové úvěry). Žalovaná na úvěr zaplatila dvě platby po 2 500 Kč (dne 23. 2. 2024 a 26. 6. 2024), celkem tedy 5 000 Kč, které žalobkyně započetla zčásti na jistinu a zčásti na poplatky a smluvní úrok (přehled čerpání a úhrad, výpis z kartového účtu). Dopisem ze dne 24. 6. 2024, odeslaným dne 27. 6. 2024, žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 10 000 Kč ve lhůtě do 31. 7. 2024 s tím, že pro případ, že tak neučiní, žalobkyně odstupuje od úvěrové smlouvy a celý zůstatek úvěru se stane splatným. Dopisem ze dne 3. 8. 2024, odeslaným 6. 8. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 44 567 Kč (2x výzva vč. podacího archu). Předžalobní výzvou ze dne 19. 3. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu do 3. 4. 2025 (předžalobní výzva, podací lístek).5. Po právní stránce se soud nejdříve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy z hlediska zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaná úvěrovou smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Žalobkyně ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované pouze velmi stručně uvedla, že ověřila úvěruschopnost žalované a tato byla vyhodnocena jako úvěruschopná. Jelikož žalobkyně se nedostavila k ústnímu jednání, nemohl jí soud vyzvat podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení o tom, jak konkrétně byla úvěruschopnost žalované posuzována a k označení příslušných důkazů. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.11. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzované smlouvy i bez námitky žalované. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.13. V souvislosti s výši čerpaného úvěru se soud zabýval námitkou žalované, podle které finanční prostředky z úvěru čerpala třetí osoba, která zneužila její kreditní kartu. Tuto obranu soud neshledal důvodnou, když žalovaná neprokázala své tvrzení o tom, že by jednotlivé karetní transakce prováděla jiná osoba a vzhledem k tomu, že žalovaná se nedostavila k ústnímu jednání, nebylo ji ani možné poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit k tomuto tvrzení důkazy. Navíc, i kdyby žalovaná své tvrzení prokázala, pak za situace, kdy sama tvrdí, že kreditní kartu předala třetí osobě dobrovolně, dopustila by se takovým jednáním porušení úvěrových podmínek (i obvyklé opatrnosti) a tudíž by se nemohla dovolávat toho, že jí čerpání úvěru třetí osobou nezavazuje.14. Soud proto má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 43 476,79 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila ve dvou platbách celkem 5 000 Kč. Pokud žalobkyně platby žalované započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou uhrazenou částku je nutné považovat za úhradu jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V rozsahu rozdílu výše uvedených částek, tedy co do částky 38 476,79 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, tak soud žalobě vyhověl; ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.15. Žalovaná byla vyzvána k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 24. 6. 2024, kterým jí byla poskytnuta lhůta ke splnění dluhu do