108 C 2/2026-18 – Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 134 771 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 19. 8. 2025 do zaplacení z částky 117 000 Kč, úroku ve výši 68,34 % ročně za dobu od 19. 8. 2025 do 10. 9. 2025 ve výši 4 134,94 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 98 638,44 Kč od 11. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 352 742 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. 9103381840, na základě, které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit úvěr navýšený o úrok ve výši 68,34 % ročně v pravidelných 48měsíčních splátkách po 6 124 Kč počínaje měsícem březen 2025. Schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Jednalo se o doklady o příjmech, výpisy z účtů a prohlášení žalovaného. Historie žalovaného byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas a uhradil pouze částku 18 372 Kč ve třech splátkách. Proto mu vznikla povinnost uhradit žalobkyni dle bodu 6.2. smlouvy náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky dne 17. 8. 2025 k zesplatnění celého úvěru dle bodu 6.3. smlouvy a dle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud neuhrazená jistina a veškeré nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny, která činila 115 402,77 Kč, která byla splatná nejpozději v den zesplatnění. Žalovaný po zesplatnění neuhradil ničeho. Dlužná částka je složena z nezaplacené nové jistiny 115 402,77 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 17 771,60 Kč dle bodu 6.5. (0,1 % denně z dlužné jistiny do vyhotovení žaloby) a smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč.2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nemá finanční prostředky na splácení dlužné částky. Kromě tohoto závazku má ještě závazky k , právnická osoba, a dalším dvěma společnostem.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to návrhem na uzavření smlouvy o úvěru č. 9103381840 vč. dodatku č.1, oznámením o schválení úvěru včetně dodejky, formulářem hodnocení klienta, kartou klienta, doklady o příchozích platbách na účet žalovaného za prosinec 2024 a leden 2025, informací NRKI a SOLUS, dokladem o vyplacení úvěru, oznámením o zesplatnění ze dne 17. 8. 2025, předžalobní výzvou vč. podacího archu.4. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru č. 9103381840, na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr navýšený o úrokovou sazbu ve výši 68,34 % ročně splatit v 48měsíčních splátkách ve výši 6 124 Kč, splatných vždy 12. dne v měsíci počínaje měsícem březen 2025. Žalovaný však svůj závazek neplnil řádně a nesplácel včas. Uhradil celkem 18 372 Kč ve třech splátkách a poté splácet přestal, přestože byl o úhrady upomenut. Posléze žalobkyně zesplatnila celý úvěr dle bodu 6.3. smlouvy ke dni 17. 8. 2025 a vyzvala žalovaného úvěr uhradit. Žalovaný však po zesplatnění neuhradil ničeho. Předžalobní výzvou ze dne 29. 12. 2025, odeslanou téhož dne na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání.5. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně ze skutečnosti, že příjmem žalovaného je příjem ze zaměstnání v průměrné výši 31 000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného (měsíční), vyjma výdajů na bydlení, nebyly zjišťovány a zejména nebyly ověřovány ničím a žalobkyně vycházela z životního minima a sdělení žalovaného, že jeho náklady na bydlení činí 5 200 Kč měsíčně. Z dokladů o příchozích platbách na účet žalovaného v měsíci prosinci 2024 a lednu 2025 bylo ověřeno, že průměrná čistá mzda žalovaného činila 30 445 Kč.6. Z výše uvedeného skutkového stavu učinil soud závěr, že žalovaná jako úvěrovaná společnost s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 100 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu o úvěru se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 občanského zákoníku.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně ověřila sdělení žalovaného o jeho příjmu, avšak nikterak neověřovala jeho výdaje a spokojila se s jeho sdělením o nákladech na bydlení a dále vycházela z životního minima. S ohledem na to soud učinil závěr, že žalobkyně neposuzovala dostatečně pečlivě úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a z těchto nedostatečných zjištění, kdy nijak neprověřovala výdaje sdělené žalovaným, učinila chybný závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru č. 9103381840, uzavřená mezi účastníky neplatná.11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, žalovaný vrátil pouze 18 372 Kč, a proto ho soud zavázal žalobkyni vrátit částku 81 628 Kč. S povinností vrátit tuto částku se žalovaný dostal do prodlení dne 14. 1. 2026, tj. v den následující po uplynutí lhůty k zaplacení dluhu uvedené v předžalobní výzvě. Dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 81 628 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 11,5 % ročně.12. S ohledem na výše uvedené soud žalobě vyhověl co do částky 81 628 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť žalobkyně není oprávněna domáhat se z neplatné smlouvy placení úroků či smluvní pokuty, případně nákladů na upomínání.13. Protože procesní úspěch každého z účastníků v podstatě odpovídá jeho neúspěchu, rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.