13 C 312/2025-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 643 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 28. 7. 2024 peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 27. 8. 2024, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 139,99 Kč a smluvním úrokem ve výši 503,01 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve společnosti , právnická osoba, . a následně byla postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 9. 2025. Žalovaný svůj dluh nesplnil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do nebankovních registrů a dále výpočtem mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na svůj dluh zaplatil dne 27. 9. 2024 částku 200 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 28. 7. 2024 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyni žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17 000 Kč, a to bezhotovostní bankovním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, , který je ve smlouvě označen jako účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit jednorázově ve výši 22 144 Kč, a to do 30 dnů od odeslání finančních prostředků z úvěru (smlouva o úvěru č. , číslo, /, číslo, Téhož dne právní předchůdkyně žalobkyně převedla částku 17 000 Kč na bankovní účet označený ve smlouvě (potvrzení o provedení transakce). Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na úvěr uhradil pouze 200 Kč. Společnost Emma‘s , právnická osoba, . úvěrovou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně byl vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzva).6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a úvěr poskytla pouze na základě (neověřených) informací o příjmech a výdajích, které uvedl samotný žalovaný. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 17 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 200 Kč. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně platbu žalovaného započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy věřiteli nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru. Soud proto žalobě vyhověl, co do částky 16 800 Kč (tj. 17 000 Kč – 200 Kč), která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru; ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“14. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou lhůtou pro splacení dlužné jistiny je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.15. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. např. rozsudek KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66).16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 643 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 16 800 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 68 % a ve zbývajícím rozsahu (32 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 36 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 400 Kč (§ 14b od