13 C 360/2025-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 232 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 8. 1. 2025 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek a právní předchůdkyně žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru dne 10. 7. 2025. Předmětem žaloby je nesplacená část jistiny úvěru ve výši 9 000 Kč a smluvního úroku ve výši 3 232 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu avšak bezvýsledně.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, jako i nahlédnutím do dlužnických registrů a veřejných rejstříků. Příslušnou dokumentací žalobkyně nedisponuje. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 3 371 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 8. 1. 2025 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet označený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách, jejichž minimální výše byla uvedena v parametrech úvěru (smlouva o úvěru, výpis z účtu). Společnost , právnická osoba, úvěrovou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. dodatku a seznamu pohledávek), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně byl vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva, potvrzení o odeslání). Z nerozporovaných tvrzení žalobkyně má soud za zjištěné, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem 3 371 Kč.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a úvěr poskytla pouze na základě (neověřených) informací o příjmech a výdajích, které uvedl samotný žalovaný. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 3 371 Kč. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně platbu žalovaného započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy věřiteli nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. oud proto žalobě vyhověl, co do částky 6 629 Kč (tj. 10 000 Kč – 3 371 Kč), která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru; ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“14. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou lhůtou pro splacení dlužné jistiny je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.15. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. např. rozsudek KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66).16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 232 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 6 629 Kč (tj. 54 % z předmětu řízení). Při zohlednění zamítnutého příslušenství (srov. 23 Cdo 2585/2015) lze konstatovat, že míra procesního úspěchu účastníků byla přibližně stejná a soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z nich.17. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 12 232 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Z