19 C 320/2025-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 29 190 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 20. 5. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které byly žalované zaslány na účet č. , č. účtu, dne 20. 5. 2024. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek v celkové výši 9 000 Kč. Jistina a poplatek celkem ve výši 24 000 Kč byly splatné ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 27. 7. 2024. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas, když neuhradila na svůj dluh ničeho. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalované vyžádala informace o jejich rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalované. V důsledku prodlení žalované vznikla povinnost uhradit úroky z prodlení a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 000 Kč. Celková výše dluhu žalované činí 26 000 Kč (jistina 15 000 Kč, poplatek ve výši 9 000 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč), a dále vyúčtovaná smluvní pokuta 5 190 Kč dle článku 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 15 000 Kč od 28. 7. 2024 do 9. 7. 2025. Žalobkyně zaslala žalované výzvu k úhradě dlužné částky dne 19. 3. 2025, žalovaná však ničeho neuhradila.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a žádá, aby soud rozhodnul tak, že žalovaná je povinna vrátit vše, co podle smlouvy o zápůjčce dostala, tj. vrátit tzv. bezdůvodné obohacení žalované.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu.5. Soud z listin předložených žalobkyní, označených jako smlouva o zápůjčce, všeobecné obchodní podmínky, výpis z účtu žalobkyně, upomínky, předžalobní výzva, vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o tom, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 20. 5. 2024 smlouvu o zápůjčce, dle které žalobkyně poskytla na účet žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu do 27. 7. 2024. Na zápůjčku ve výši 15 000 Kč žalovaná dosud neuhradila ničeho. Úvěruschopnost žalované byla prověřována pouze na základě informací od žalované a zkoumána pouze nahlédnutím do veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Jiné doklady k prověření úvěruschopnosti žalobkyně neměla a nenavrhovala ani k tomu žádné další dokazování. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 19. 3. 2025 a zaslána doporučeně žalované. Soud pak tato skutková zjištění přejímá takto do zjištěného skutkového stavu, který (na rozdíl od žalobkyně) nevychází z toho, že by žalobkyně řádně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalované, když nebylo doloženo, že by žalobkyně ověřila příjmy žalované a výdajovou stránku žalované, její osobní a majetkovou situaci před poskytnutím zápůjčky a zjistila tak to, zda je žalovaná schopna ve třech splátkách zaplatit žalobkyni celkem částku 24 000 Kč s příslušenstvím s ohledem na své osobní a majetkové poměry.6. Skutkový stav, jak byl shora zjištěn, odpovídá tomu, že žalované jako spotřebitelce byla žalobkyní jako poskytovatelem předána peněžní částka v celkové výši 15 000, vyplacena jí na běžný účet, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr (zápůjčku) podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, žalovaná na poskytnout částku nevrátila ničeho. Na předmětnou smlouvu o zápůjčce, kterou upravuje ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku, se aplikuje právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také i jen ZoSU), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. V souladu s ust. §§ 86 a 87 ZSÚ, věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná dle ust. § 588 o. z. (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalované není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí výdaje právě žalované, jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.13. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce reálně nijak (neměla o tom žádné důkazy, že by ověřovala z konkrétních údajů úvěruschopnost žalované), natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalované zápůjčku splácet, když nezjišťovala, resp. neověřovala konkrétní tvrzené majetkové poměry žalované, její reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. a počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).14. Podle § 588 o. z., je soud k neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jin